Špicberky leží kolem 78° severní šířky a představují jak největší souvislou divočinu v Evropě, tak poslední zemi před severním pólem. V mrazivých hlubinách zimy představuje výprava na sněžných skútrech jedinou možnost, jak si udělat představu o rozsahu této ledové, avšak velmi krásné zemi.
Mnoho lidí, kteří nikdy nevstoupili na Špicberky, souostroví na polovině cesty mezi Norskem a severním pólem, si je představují jako bezútěšnou bílou pustinu s ledem a ledními medvědy. Když je spatříte během zimní sněhové bouře, bude to skutečně tak, ale kromě toho jsou zde také dny čisté jako křišťál i s nádherou, kterou přinášejí. Především jsou to barvy – na ty nikdo nepomyslí.
Tyto myšlenky se mi honí hlavou, zatímco se držím sněžného skútru, který v rokli skáče ze strany na stranu, a světla města Longyearbyen za námi rychle ustupují.
Je asi -20°C a nepříjemný vítr mi fouká do hledí přilby a štípe až umrtvuje části obličeje, které jsou vystaveny vnějším živlům. Slzy mi mrznou na řasách jako maličké drahokamy, zatímco pramínky stříbřitě bílých vlasů, které vyklouzly kukly, mi umožňují zahlédnout, jak asi budu jednou vypadat.
Je zde opravdu velmi chladno, ale také neuvěřitelně krásně. Vjíždíme do ledovcových údolí, kde má nebe nejjemnější odstíny růžové, fialové a světle modré. Rachotíme nahoru po svahu pokrytém prachovým sněhem, kdy se usilovně snažím udržet rovnováhu, a pak po zmrzlé tundře, zatímco pozdně únorové slunce vyzývavě září na obzoru po 4 měsících své nepřítomnosti. Téměř můžete slyšet, jak si místní lidé kolektivně oddechli úlevou, když na nás útočí paprsky.
Když zastavíme skútry, v modrém vzduchu se rozprostírá naprosté ticho až na křupání sněhu pod nohama. Sněžné skútry nás odvezou hlouběji do údolí Reindalen a Grøndalen, kde strmě stoupají hory, holé, drsné a bez stromů, které jsou po většinu roku pokryté sněhem. Když světlo slábne, zdá se, jakoby zářily a byly nasvícené zevnitř; některé vypadají jako dokonalé pyramidy, jiné jako přídě velkých lodí nebo ruiny fantastických pevností s mohutnými kamennými hradbami a opěrnými pilíři. Po téměř 100 km cesty mě každý sval bolí, zatímco se blížíme k lesknoucímu se moři v perlově se mihotajícím soumraku.
Máme štěstí, přiznává naše průvodkyně Marte Myskja Sæterbø, když rozmrzáme nad hrnkem svařeného vína v Isfjord Radio, dřívější radiové a meteorologické stanici proměněné v butikový hotel za mysem Kapp Linné. Počasí je na tohle roční období výjimečně dobré a předpověď ohledně polární záře vypadá nadějně. Nesoulad stylově minimalistického severského interiéru se nám nevyhne a pozornost věnovaná jídlu působí jako malý zázrak vzhledem k okolnímu syrovému a odlehlému prostředí. Ochutnáváme arktické speciality, jako je špicberské uzené sobí maso, ale jakmile dorazí telecí na víně, pokládáme vidličky: objevila se polární záře.
Nebeská show započala. Stojíme v němém údivu se zrakem obráceným k nebi, zatímco na noční obloze plují a vlní se odstíny zelené podobající se zábleskům od kouzelníkovy hůlky.
Ráno opět přináší sluneční paprsky. Po snídani skládáme své po včerejšku ztuhlé svaly do polohy ve sněžném skútru.
„U zdejšího pobřeží bylo spatřeno mnoho plejtváků,“, říká Marte, „a také běluh severních.“
Prohledávám očima moře, ale žádného nevidím. Dnes asi žádné velryby nebudou, říkám si, ale když se blížíme k modře se lesknoucímu fjordu Grønfjorden, který je klidný jako zrcadlo, Marthe ukazuje na skvrnku v dálce. Je to polární liška hbitě se pohybující kolem pobřeží fjordu. Je jedním ze tří savců, kteří žijí na Špicberkách, a ve sněhu ji lze stěží rozeznat: její bílá zimní srst je výborná kamufláž.
Jízda na sněžném skútru se mi stává druhou přirozeností: nakláním se v zátočinách, šlapu na brzdu, pomocí váhy těla vyrovnávám zatáčky a sklony. Krajina, která působí z dálky jako měkce zasněžená, je ve skutečnosti tvořena masou ledu a kamení. Špicberky tvoří z 60 % pevninský ledovec a z 30 % skála; je to holá divočina, která se změnila jen minimálně od konce doby ledové, takže je skutečným rájem pro geology.
V severovýchodním výběžku Grønfjordenu leží Barentsburg, zapomenuté stanoviště pro těžbu uhlí pocházející ze sovětského období a městečko s 350 obyvateli. Leninova busta se mračí nad ruským hornickým sídlem, kde naleznete školu vyzdobenou pestrými nástěnnými malbami, kouřící komín elektrárny, brutalistickou architekturu a hotel toužící po turistech. U baru hrdě nalévá místní pivo muž jménem Artem pocházející z Petrohradu. Vypadá pak velmi smutně, když coby jediní zákazníci odjíždíme do mrazivého arktického odpoledne.
Když si děláme přestávku na oběd, nad námi se rozprostírá impresionistická paleta pastelových šmouh na obloze a pod námi fjord připomínající rtuť. Když se vydáváme zpět přes zmrzlou pustinu Grøndalen, kde je sníh vytvarován větrem do formací připomínajících vlny a sněhové římsy zdobící skalní hřebeny, míříme na sever do údolí Fardalen. Po krátké zastávce na natankování v Longyearbyenu se za inkoustového soumraku dostáváme do údolí Adventdalen. Byl to dlouhý den, kdy jsme ujeli terénem 130 km a já se cítím vyčerpaná a promrzlá až na kost. Když se na obzoru objeví záře, připomínám si, že v Arktidě si vše musíte zasloužit. Nejsou to sice žádné barevné obrazy a zjevení, ale opět pozoruhodná barevná show, kde převažují odstíny zelené.
Světla tančí na obloze, když přijíždíme do Severního polárního tábora (Severní Pole Camp), kde nám na pozdrav vyjí dva psi husky – zvuk, který neoddělitelně patří k severu. Jsme úplně prvními hosty v táboře, který je vybaven vyhřívanými stany a vydatnými jídlo od místního šéfkuchaře Lindstrøma. V těchto částech ostrovů se lední medvědi obvykle neobjevují, protože většina z nich se v zimě toulá po ledě na moři dál na severu, provádějí se však bezpečnostní opatření pro všechny případy.
„Jsme na území ledních medvědů a je důležité to respektovat,“ říká Marte. Kolem tábora je natažen drát a rozmístěna signalizační světla, zatímco psi jsou v nejvyšší pohotovosti. Přesto se stále dívám přes rameno, když se uprostřed noci vyplížím ven na provizorní toaletu…
K snídani je ovesná kaše, káva, a k tomu mazlení se psy; poté nasedneme znovu na sněžné skútry, abychom zvládli poslední úsek cesty do Longyearbyenu. Uvědomujeme si, že při jízdě na sněžném skútru byste nikdy neměli být unavení, když jsme uvízli v závěji při stoupání k vyhlídce, která odhalí hory vlnící se dáli až do zcela nepřístupné nejzazší Arktidy.
„Na expedicích je nejlepší příroda a zvířata, která můžete spatřit,“ říká Marte, „sobi, velryby, někdy i lední medvědi. Nejradši mám však mrože, protože jsou legrační: prostě si jen tak leží a vydávají různé zvuky. Je to krásné.“
Poprvé zmínila mrože, a ti se objevují jako na nezavolanou, zatímco stojíme na okraji fjordu Sassenfjorden, což je mozaika ledové suti a tvarovaného ledu tak jemná, jako by byla z foukaného skla. Při pozorování dalekohledem poznáváme rozvalující se mroží samici se dvěma mláďaty. Z dálky vypadají nepatrní, ale jinak jsou nečekaně obrovští: mroží samci mívají trojnásobnou hmotnost průměrného ledního medvěda a jsou také obávanějším protivníkem.
Vedle jezera stojí Fredheim, chata postavená slavným norským lovcem Hilmarem Nøisem. Je to nádherné klidné místo ve stínu velké hory.
„Hilmarova první žena Ellen zde v roce 1922 dokonce porodila,“ vypráví nám Marte. „Hilmar se vydal hledat doktora, ale už bylo pozdě. Porodila dítě úplně sama v Arktidě. Později z toho byla trochu psychicky narušená.“
Na posledním úseku naší expedice si uděláme odbočku do soutěsky podobající se amfiteátru, kde vodopád Eskerfossen vypadá jako zmrzlý zázrak s rampouchy dlouhými několik metrů. Když pak projíždíme širokým údolím Adventdalen, vzduch se třpytí diamantovým prachem z ledových krystalů, které ve zlatém odpoledním světle působí jako jiskry od brusu. Divocí špicberští sobi na nás zvědavě hledí, zatímco se blížíme, ale pak v posledním okamžiku vystřelí, přičemž se jejich paroží rýsuje proti obzoru. Světla města Longyearbyen mrkají v dálce a oznamují náš návrat do civilizace. Byli jsme pryč jen pár dní, ale v Arktidě je to malá věčnost.