Přes celý australský kontinent se táhne síť neviditelných stezek, kterou Aboriginové označují jako Stopy předků. Na západě Austrálie se jim říká Linie písní nebo Linie snů. Jsou součástí domorodého mýtu o stvoření, který vypráví o legendárních bytostech, které procházely po zemi, zpívaly jména všeho, co jim přišlo do cesty – ptáci, zvířata, rostliny, skály, zdroje vody – a svým zpěvem stvořili svět.
Každý kmen měl vlastní Cestu písně, kterou získal od předků. Kmen byl zodpovědný za to, že tyto posvátné zpěvy uchová a bude se řídit zákony a tradicemi v nich obsaženými. Členové kmene měli za povinnost chránit své Linie písní, protože teritorium, o kterém se nezpívá, se časem změní v pustinu. Kdyby se na písně zapomnělo, samotná země by uschla a zemřela. Když ale zpívají píseň stvoření určitého přírodního prvku, země ožije a vzkvétá ve zdraví a vitalitě.
Linie písní také působí jako mapa a kompas. Pokud Austrálec znal píseň, vždy našel cestu při pochodování zemí. Člověk na takové výpravě bude vždy cestovat po některé z Linií písní. Pokud by ze své „snové cesty“ zabloudil, vstoupit byl na území někoho jiného. Dokud se drží trasy, vždy najde lidi, kteří s ním budou sdílet Snění, a od kterých může čekat pohostinnost.
Teoreticky lze celou Austrálii číst jako notový zápis (tzv. Mapa písní). V zemi se stěží najde skála nebo potok, o kterém se nedá zpívat. Linie písní si můžete představit jako labyrint epických příběhů, který se stáčí tudy a zase jinudy, a ve kterém lze každé posvátné místo číst ve smyslu geologie, funkce a legend s nimi spojených.
Kdekoli v buši můžete ukázat na některý prvek krajiny a zeptat se domorodého obyvatele: „Jaký má tohle příběh?“ nebo „Kdo to je?“ Je pravděpodobné, že Vám odpoví „Klokan“, „Andulka“ nebo „Ještěrka Agama“ podle toho, který z jejich předků tudy šel. A vzdálenost mezi dvěma takovými místy je možné změřit jako úsek písně.