Krade vyskakující okénko s textem naši pozornost nebo nám jen chybí vůle? A může být bezduché rolování po stránkách někdy dobré pro náš mozek? Elle Hunt odhaluje několik překvapivých pravd.
Jak se cítíte ve své hlavě? Otočte svou pozornost dovnitř. Možná sníte a necháváte svou mysl bloudit. Nebo se možná cítíte bděle a ostražitě. Možná Vaše myšlenky volně plynou vpřed, což je znamení, že jste dosáhli kýženého stavu „flow“ (tok, plynutí). Pravděpodobnější však je, že se Váš mozek cítí jako prohlížeč s příliš mnoha otevřenými kartami. Od rozsáhlých zpráv o postpandemické „mozkové mlze“ a knih o „hluboké práci“ a „ukradeném soustředění“ na prvních místech na seznamu bestsellerů až po prudce rostoucí počet diagnóz ADHD u dětí i dospělých, zdá se, že nás naše schopnost soustředění a pozornosti stále více znepokojuje. Začátkem minulého roku Centrum pro studium pozornosti na King’s College London zjistilo, že 49 % z 2000 dotázaných dospělých mělo pocit, že jejich pozornost je kratší, než bývala. Téměř stejně tolik (47 %) souhlasilo s tím, že jejich „hluboké myšlení se stalo minulostí“. Jsou to zobecnění a nelze je kvantifikovat – nemáme žádné konzistentní měřítko pozornosti nebo hlubokého myšlení, natož abychom porovnávali to, co probíhalo v historii, s dnešním stavem. Ale odpověď dokazuje, že alespoň vnímáme, že existuje problém.
Sama jsem se cítila stejně, říká Elle Hunt. Minulý rok mi psaní – moje práce po více než 10 let – začalo připadat pracnější. Bez ohledu na složitost úkolu jsem zjistila, že je těžké řídit svůj čas, strukturovat argument nebo sledovat, jak jedna myšlenka jde za druhou. Nasměrování mé pozornosti bylo mimo můj dosah. Přiznala jsem se příteli, že jsem googlila příznaky ADHD, stále více přesvědčena, že dostanu nějakou diagnózu. Odpověděl však laskavě, že možná má moje potíž spíše co do činění s tím, že trávím více než 8 hodin denně zíráním na obrazovky, bez skutečných přestávek, celé týdny v kuse. Možná, že duševní napětí, které jsem cítila, nebylo známkou exekutivní dysfunkce, ale odpovídající reakcí.
„Během desetiletí jsem studovala stovky lidí a mnoho, mnoho lidí uvádí, že se cítí roztržití a ztrácí kontrolu,“ říká kognitivní psycholožka Gloria Mark přes Zoom. „Ale ne všichni,“ dodává.
Profesorka informatiky na Kalifornské univerzitě, paní Gloria Mark, zkoumá interakci člověka s počítačem a vliv technologií na náš každodenní život už od poloviny 90. let. Nyní Gloria Mark ve své první knize Attention Span: Finding Focus for a Fulfilling Life („Rozsah pozornosti: Nalezení zaměření pro naplňující život“) spojuje svá zjištění pro laické publikum a výsledky jsou překvapivé. Není to tak jednoduché jako říct: „flow je dobrý, monitor špatný“. Nejpozoruhodnější je, že to není ani tak, že bychom se nutně měli vůbec snažit soustředit.
Obecně řečeno, existují dva myšlenkové směry týkající se pozornosti. První tvrdí, že jsme neztratili naši schopnost soustředit se, byla nám vyrvána, dokonce „ukradena“ technologií. Z tohoto pohledu jsme o jen něco víc než laboratorní krysy, které lákají oznámení a algoritmy, pingy a dingy v rozsáhlém sociálním experimentu. Můžeme vyvinout strategie, jak těmto dávkovačům dopaminu odolat, jako je blokovací software nebo přechod na „cihlový telefon“. Ale hra je zmanipulovaná proti nám. Ti z druhého tábora se tomu mohou posmívat: tvrdí, že většina našich bojů se soustředěním souvisí spíše se sebekontrolou. Neexistuje žádné upozornění, které by nás mohlo rozptýlit, pokud nejsme na nějaké úrovni ochotni nechat se rozptýlit. Dokonce i představa „kratšího rozsahu pozornosti“ může vyvolat skepsi. Je možné, že tedy místo toho nejste dostatečně motivovaní? Ať už se přihlásíte k jakémukoli pohledu na svět (že nám pozornost vzala zařízení nebo že se jedná o nedostatek sebekázně), oba sdílejí prvek fatalismu: buď toho můžete udělat málo, nebo prostě neděláte dost. Gloria Mark věří, že ani jeden z těchto názorů není zcela správný. V knize Attention Span odstraňuje běžné mylné představy o naší pozornosti, mezi něž patří, že bychom se při práci na počítači měli vždy snažit soustředit a že bezduché rolování, které provádíme na monitorech, je kontraproduktivní. Realita je jemnější, říká Gloria Mark – ale naše digitální životy se vyvíjely tak rychle, že jsme se snažili udržet krok nebo se chránit.
„Proto si myslím, že jsme se dostali do bodu, kdy je pro nás tak těžké ovládat svou pozornost. Ještě jsme nepřišli na to, jak můžeme tuto technologii integrovat do našich životů a používat ji moudře.“
Gloria Mark se věnuje studiu toho, co odvádí naši pozornost, od roku 2004, kdy uskutečnila první ze svých studií na téma „znalostní pracovníci“ (kteří pracují primárně s počítači). Zastínila je stopkami a zaznamenala, jak dlouho strávili jednou činností (otevřením e-mailu), než přešli na jinou (telefonický hovor). Byla to namáhavá práce („jako sledovat schnoucí barvu“, prohlásila jedna z jejích účastnic), ale účinně ilustrovala, jak se pozornost toulala, často bez zjevné výzvy. Výsledky ukázaly, že lidé přesunuli svou pozornost v průměru každé 3 minuty (včetně interakce s kolegy). Při omezení pouze na činnost počítače to bylo asi o 30 sekund rychlejší. V té době to vypadalo neuvěřitelně rychle, říká Gloria Mark, ale nebylo to nic ve srovnání s tím, co mělo přijít. Díky vývoji technologie sledování v roce 2010 byla Gloria Mark schopna zopakovat studii s větší přesností a nashromáždit tisíce hodin pozorování. V roce 2012 se průměrná doba strávená na jakékoli obrazovce před přepnutím snížila na 74 sekund. Od té doby to ještě více kleslo. Výzkum Glorie Mark a dalších z let 2016-2021 zjistil, že relativně konzistentních je pouze 47 sekund, což je „šíleně krátké“. Výsledek platí bez ohledu na zaměstnání nebo věk (ačkoli Gloria Mark studovala pouze dospělé; rozptýlení u vyvíjejících se myslí je ještě méně známé a prozkoumané).
„Jednoduše řečeno,“ uzavírá Gloria Mark ve své knize, „naše používání technologií ovlivňuje naši schopnost věnovat pozornost.“ Ti v prvním názorovém táboře by tím mohli cítit potvrzení. Ale nejde prý určitě o přímočarý kompromis. „V naší kultuře a společnosti je tolik věcí, které se spojují, aby nás rozptylovaly – je to víc než jen cílené algoritmy.“
Například ve filmu a televizi se záběry po desetiletí zkracují a zrychlují, což potenciálně ovlivnilo naše vlastní zpracování a chování způsoby, o kterých si možná ani neuvědomujeme. Na sociálních sítích spotřebováváme a produkujeme obsah v malých kouscích a frenetickým tempem.
„Vytváříme kulturu. Naše rozsahy pozornosti formovaly média a média zase utvářejí naši pozornost.“
Problém dále komplikuje to, že i když se nás svět může snažit rozptýlit, nejsme k tomu vnímaví. „Existují aspekty naší individuální povahy – je to víc než jen nedostatek vůle.“ Osobnost hraje roli v tom, jak používáme internet a k čemu. Někteří lidé považují za snazší než jiní se zotavit z vyrušení, což z nich dělá efektivnější multitaskery. Jiní jsou vrozeně náchylní k seberegulaci.
„Pokud půjdou na sociální média, jsou docela dobří v tom, aby se dostali zpět ´na trať´,“ říká Gloria Mark.
U některých se jednotlivé rysy prolínají s kontextem a vytvářejí dokonalou bouři rozptýlení. Výzkum provedený Glorií Mark zjistil, že čím vyšší má člověk sklony k neuroticismu a v testech naléhavosti, tím kratší je jeho pozornost.
„Neznamená to, že se nemůžete změnit – ale budete to mít těžší než ostatní.“
Její lékař se přiznal k extrémní strategii psaní žádosti o grant: zarezervovat si zpáteční cestu letadlem z Kalifornie do Washingtonu DC a psát v letadle, doslova se povznést nad pozemské rozptýlení.
„Nemohla jsem tomu uvěřit,“ říká. „Řekl, že musí změnit své prostředí. Musí se dostat na místo, kde nemůže mít přístup k internetu – a zřejmě na to má peníze.“
Samotný design internetu odráží naše myšlení a vysvětluje, jak můžeme ztratit hodiny na YouTube nebo Wikipedii.
„Co se týče sémantické sítě, přemýšlíme přirozeně z hlediska asociací a internet se s tím dobře srovnává,“ říká Gloria Mark. Stres a vyčerpání problém dále prohlubují a snižují naši schopnost odolávat pokušení. Znamená to, že hranice mezi svobodnou vůlí a podmíněností se smazala: možná se skutečně chceme dozvědět více, nebo můžeme impulzivně klikat na odkazy. V každém případě je naše zvědavost probuzena a – s dalším videem nebo webovou stránkou – odměněna, čímž se cyklus zvěčňuje. Mnoho vlivů, které podle paní Mark působí na naši pozornost – individuální, sociální, environmentální, technologické – zdůrazňují nejen rozsah výzvy, ale také limity zaměření se na kterýkoli z nich pro potenciální řešení. Rozptýlení není technický problém ani problém lidí – je to obojí, nerozlučně propojené. Jedním z nejznepokojivějších zjištění paní Mark je, že jsme si tak zvykli na vyrušování, že to děláme sami sobě. Zjistila, že jako zdroj přerušení e-mail předčil sociální média, přičemž účastníci studie kontrolovali své schránky v průměru 77x denně (jeden zkontroloval 374x). Nejvíce znepokojivé však bylo, že 41 % tak činilo z vlastní vůle, bez externích spouštěčů. Je to důkaz, že i když vypneme oznámení, nemůžeme uniknout interním spouštěčům.