Útěk z koncentračního tábora byl často zoufalým krokem, jak se vyhnout smrti. Proč by se ale někdo vracel zpět, a to až 200-krát? Příběh britského vojáka z dob druhé světové války vám to prozradí.
Horace Greasley se narodil na První svátek vánoční v roce 1918 v britské obci Ibstock. Když Hitlerovy vojska vpadli do Československa, měl 20 a pracoval v holičství. Po vstupu Británie do války museli všichni muži ve věku od 18 do 40 let povinně narukovat a nevyhnul se tomu ani samotný Horace, stejně jako jeho dvojče Harold.
Mladík se rozhodl vstoupit do armády i poté, jak mu jeden ze zákazníků dal jedinečnou nabídku. Chtěl mu totiž vyřídit práci v hasičském sboru, jehož zaměstnanci byli od povinnosti narukovat osvobozeni. Mladý holič však jeho návrh odmítl.
Krátká služba
Na frontě se však dlouho neohřál. Po sedmi týdnech výcviku ve druhém a pátém praporu Leicestershirského regimentu se dostal do Francie. Už 25. května 1940 však jako člen britského expedičního sboru padl během bitvy o Dunkirk nedaleko obce Carvin do německého zajetí.
Následoval desetitýdenní pěší pochod přes Francii a Belgii do Nizozemska, kde zajatci nastoupili na vlak. Ten je po třech dnech přivezl do Slezska, kde se rozdělili do jednotlivých vězeňských a koncentračních táborů. Během cesty mnozí vojáci zemřeli, Horace se ale počítal mezi ty šťastnějších a přežil.
Mladík se dostal do tábora nedaleko města Lamsdorf, kde navázal známost s 17-letou Rosou Raubachovou, dcerou tamního ředitele lomu. Ta pracovala pro Němce jako tlumočnice a jako Horace uvedl ve svých pamětech, ihned mezi nimi přeskočila jiskra.
Zajatec a židovka
Už po několika týdnech zamilovaní udržovali svůj vztah potají přímo pod nosy dozorců. Rosa riskovala ještě víc než voják, jelikož měla židovský původ, který se jí jen s obtížemi podařilo před Němci utajit. Koncem roku však ve vztahu nastal zlom. Horace deportovali do 50 kilometrů vzdáleného tábora nedaleko českého města Jeseník.
Jediným způsobem, jakým se mohl vězeň stýkat se svou milou, byl útěk z tábora. Utéct z okupovaného Slezska do Británie však bylo v podstatě nemožné. Nejbližší neutrální zemí bylo Švédsko vzdáleno přibližně 800 kilometrů. Zřejmě i z tohoto důvodu dozorci v táborech usoudili, že útěk se rovná sebevraždě pokud svým povinnostem přistupovali lehkovážně.
Horace už po chvíli zjistil, že krátká nepřítomnost v táboře se dá zamaskovat a projde bez povšimnutí. S Rosou nejprve komunikoval dopisy, které si navzájem posílali prostřednictvím různých dělníků. Jemu listy prodávaly při stříhání vlasů, protože byl táborovým holičem.
Časem od ní začal vyzvídat, ve kterém konkrétním táboře působí a začal si plánovat útěky. Někdy se mu podařilo, za pomoci jiných vězňů, uskutečnit cestu za svou milou i třikrát týdně. Skrýval se v autech směřujících do tábora, ve kterých se Rosa právě nacházela, a později se pod rouškou tmy odplížil zpět do Jeseníku.
Tváří v tvář Himmlerovi
Důkazem jeho odvahy nebyla jen oddanost Rose, ale i tato fotografie. Na ní se nachází Heinrich Himmler při inspekci tábora, přičemž vězeň, který stojí naproti němu, je právě Horace Greasley. Ten na margo fotky uvedl, že nevěděl, kým Himmler byl.
Tušil jen, že šlo o vyššího důstojníka a žádal od něho více jídla pro zajatce. Proto je prý na snímku polonahý: chtěl pohlavárů ukázat, jak hubený je. Ale zpět k vztahu tlumočnice a vojáka. Rosa se občas milenci odvděčila tím, že mu dávala balíčky s jídlem a součástky, díky kterým se zajatcům v táboře podařilo sestavit rádio a poslouchat BBC.
Smutný konec
Jejich známost trvala pět let a skončila 24. května 1945, když se tábor podařilo osvobodit. Korespondence mezi nimi však pokračovala i nadále a Horace se za Rosu přimlouval, když Američané hledali tlumočnici. Po návratu do Británie však dostal smutnou zprávu: Rosa zemřela při porodu a s ní i dítě.
Nikdy se nedozvěděl, zda bylo jeho. Po demobilizaci se vrátil do rodné obce a přísahal, že už nikdy nebude od nikoho přijímat rozkazy. Otevřel si vlastní holičství a později taxislužbu a dopravní firmu. V roce 1970 potkal svou budoucí manželku Brendu, s níž se oženil za pět let.
Do důchodu odešel v roce 1988 a odstěhoval se do Španělska. O detaily svého pobytu v zajateckých a koncentračních táborech se podělil v autobiografické knize Zpívají ptáci v pekle? (Do The Birds Still Sing In Hell?), která vyšla v roce 2008 a už letos ji můžete očekávat i v českém překladu.
Po vydání knihy se chtěl vrátit do Slezska kvůli natáčení dokumentu. Televizní společnost mu prý slíbila atraktivní 21-letou průvodkyni a podle vlastních slov se na výlet těšil. Vydat se na cestu už ale nestihl. Zemřel ve spánku 4. února 2010, jeho manželka, syn a dcera však stále žijí.