Ačkoliv je svět v současnosti nebezpečným místem, ve středověku mohl člověk přijít o život ještě snadněji. S patřičným tréninkem ale měl šanci, že z bojiště odejde po vlastních a tito vojáci měli to štěstí, že procházeli tvrdým výcvikem. V bitvách se jim totiž vyrovnal málokdo.
Varjagská garda
Varjagové byli v podstatě Vikingové, kteří v devátém a desátém století putovaly dnešním Ruskem, Běloruskem a Ukrajinou. Dostali se dokonce až do Konstantinopole, kde jejich služby využil i císař Bazileus II. Ten totiž nevěřil byzantským královským strážcům, jejichž věrnost se měnila až příliš často, a tak si jako strážce najal Varjagy.
Varjagskou stráž tvořilo v některých obdobích až šest tisíc profesionálních, v boji zocelených mužů, kteří v rámci byzantské armády neměli konkurenci. Přemožitele našli až v roce 1071 během bitvy u Mantzikertu, kde téměř všichni zahynuli. Úplný konec Varjagů v Byzantské říši ale nastal až kolem roku 1400, a to v důsledku asimilace s původním obyvatelstvem.
Janičáři
Šlo o členy stálé armády Osmanské říše, kterou v 14. století založil sultán Murad I. Janičáře verbovali ještě jako děti z křesťanských rodin, a vzápětí je přinutili konvertovat na islám. Přestože jich zpočátku bylo méně než tisíc, měli vynikající výcvik a jejich počet časem rostl. Do svého rozpuštění v roce 1826 jejich moc narostla natolik, že se jí obávali i samotní sultáni.
Výcviky janičářů byly tvrdé a v boji tvořily obávanou sílu. Trénovali se zejména v lukostřelbě a boji zblízka, i mezi nimi ale byli specialisté na léčení ran či stavbu obléhacích strojů a podkopávání hradeb. Výzbroj tvořily luky, sekery a Kilic (výrazně zahnuté šavle), později ale používali i palné zbraně.
Mameluke
Ve středověku byli Mameluci otroci, kteří konvertovali k islámu a v středověku sloužili muslimským chalífům a Ajjúbovským sultánům (ovládali severní Egypt a část Blízkého východu). Časem se stali silnou vojenskou kastou a často v bitvách poráželi křižáky. Dokonce se jim v roce 1250 podařilo uzurpovat si část moci a založit v Egyptě Mamlucký sultanát, který trval do roku 1517.
Samotní Mameluci patřili z větší části k jezdcům a dodržovali pravidla takzvané „furusíje“. V podstatě šlo o muslimský ekvivalent evropského rytířského kodexu cti, který mameluky zavazoval k odvaze, štědrosti a dalším rytířským vlastnostem. Jejich výcvik spočíval zejména v jízdě na koni, lukostřelbě, vojenské taktice ale i v ošetřování ran.
Katafrakti
V armádách íránských kmenů a později i Byzantské říše tvořily elitní složku těžké kavalerie katafrakti. Tento název je odvozen od brnění, které krylo nejen jezdce, ale i celého koně. Jejich úloha se v podstatě nelišila od té, kterou měli rytíři na evropských bojištích. V rámci společenského postavení však už rozdíly existovaly: zatímco rytíři hráli aktivní roli i mimo bojiště a starali se o své panství, katafrakti byli „jen“ vojáci.
Bojaři
Bojaři patřili k nejvyšší společenské vrstvě feudálních aristokratů v dnešním Rusku, Bulharsku a Moldavsku. Jako třída existovali přibližně od desátého do sedmnáctého století a vojensky podporovali vládce jednotlivých říší. Mohli si dovolit tu nejlepší výstroj a v boji se trénovali už od útlého věku. Lze je přirovnat ke klasickým evropským rytířům, a to nejen kvůli způsobu boje, ale i kvůli zbroji a způsobu chování mimo armádu.
Lukostřelci s dlouhými luky
Zřejmě neexistuje zbraň, která by Angličanům během stoleté války pomohla více než právě dlouhý luk . V podstatě šlo o kulomet středověku: měl dlouhý dostřel, smrtící účinek a zkušený lukostřelec z něj uměl vystřelit klidně i deset šípů za minutu. Výcvik lukostřelce byl ale poměrně náročný. Aby měla střelba požadovaný účinek, musel mít luk dostatečnou napínací sílu.
Historici předpokládají, že nejsilnější luky měli napínací sílu až 200 liber, průměrná hodnota se však ale pohybovala kolem čísla 140. Propnout takový luk vyžaduje nejen zručnost, ale zejména pořádnou sílu. Navíc, střelba je vyčerpávající a tak není ani při neomezeném množství šípů možné střílet nepřetržitě. Přesto poskytly zkušení lukostřelci s dlouhými luky Angličanem výhodu, o jaké mohli Francouzi jen snít.
Templáři
Zřejmě nejznámějším rytířským řádem středověku je bezesporu ten templářský . Existoval přibližně 200 let a vznikl krátce po skončení první křížové výpravy v roce 1096. Důvodem jeho založení byla ochrana poutníků na cestě do Jeruzaléma a díky oblibě u katolické církve se zvětšoval nejen jeho majetek, ale i počet členů. Dá se říci, že templáři byli nejobávanějšími a nejzkušenějšími bojovníky ze všech křižáků.
Při pohledu na charakteristický červený kříž na bílém poli se třásly mnozí jejich nepřátelé, ale templáři nebyli jen bojovníky. Stavěli hrady a bohatli zejména díky přepravě majetku křižáků ze Svaté země do Evropy. Právě majetek ale zapříčinil jejich pád. Díky snaze francouzského krále Filipa IV. Pěkného byl řád templářů rozpuštěn, jejich majetek konfiskačních a mnozí členové upáleni.
Kušníci
Kuše byla poměrně jednoduchá zbraň a na její obsluhu nebyl potřeba žádný speciální výcvik. Na středověkých bojištích ale sehrála významnou roli a byla tak nebezpečná, že papež Urban II. zakázal její užívání proti jiným křesťanům. Důvod byl ale mnohem praktičtější, než dodržování zásad křesťanské lásky: i obyčejný rolník s kuší totiž uměl zlikvidovat obrněného rytíře z řad šlechty, a to jen jediným výstřelem.
Mezi nejnebezpečnější bojovníky s kuší patřily jednoznačně ti z Janova. Až do 16. století tvořili významnou složku mnoha armád, s nástupem střelných zbraní však jejich úloha postupně ztrácela na významu. V boji zblízka se sice obvykle nevyznamenali, díky velkým štítům (takzvaným Pavezem) však byly dobře chráněni před nepřátelskými střelci v době nabíjení kuší.
Huskarlové
Huskarlové byli v podstatě osobními strážci skandinávských a jistého času i britských (anglosaských) králů a velmožů, na jakékoliv spojení mezi nimi a Kevinem Costnerem však rovnou zapomeňte. Tvořily v podstatě jedinou složku pravidelné armády, ale v době míru měli i administrativní povinnosti.
Jejich výzbroj, výstroj a výcvik byli prvotřídní. Mohli si dovolit pořídit meč (jiní gladiátoři většinou používali sekery a oštěpy) a cizí jim nebyl ani boj v brnění. Bezpochyby nejvýznamnější roli sehrály během bitvy u Hastingsu v roce 1066, kdy stáli po boku anglosaského krále Harolda Godwinsona. Ten, jak zřejmě víte, v boji zahynul a na jeho místo nastoupil Wiliam Dobyvatel.
Švýcarští žoldáci
Švýcarsko nebylo vždy neutrální zemí a žoldáci z tohoto území se proslavili službou v armádách několika evropských monarchií. Poptávka po žoldnéřích nastala již během stoleté války, když začali vojevůdci hledat profesionální vojáky, kteří nebyli verbování z řad rolníků.
Švýcarští žoldáci byli jedněmi z vojáků, kteří v podstatě spustili změnu vojenské strategie pozdního středověku. Jízda – do té doby nejcennější a nejúčinnější složka armády – totiž kvůli nim najednou stála proti zcela novému nepříteli. Výzbroj Švýcarů tvořily halapartny a piky, což v kombinaci s těsnými formacemi, ve kterých bojovali, představovalo pro jízdu smrtící překážku.