60. léta 20. století byly nejen obdobím napětí mezi USA a SSSR během studené války, ale i obdobím příchodu velkého množství technických novinek, které měly změnit svět na místo, které si dosud mohli běžní lidé představit jen díky sci-fi knihám a filmům.
Obdobím takové „modernizace“ procházelo nejen vojenské, ale i civilní letectví. Inženýři přicházeli s stále odvážnějšími nápady a letadla se pomalu stále zvětšovaly a zrychlovaly. Právě tehdy začal souboj mezi Velkou Británií a Francií na jedné straně a SSSR na straně druhé. Tragický souboj o nejrychlejší luxusní dopravní letadlo.
TU-144
Vytvořením nadzvukového dopravního letadla byla v roce 1962 pověřena konstrukční kancelář Alexeje Tupoleva, syna slavného konstruktéra Andreje Tupoleva. Pověření přišlo od samotného Nikity Chruščova, předsedy ÚV KSSS.
Důvod byl v podstatě jednoduchý. Ve Velké Británii začali s vývojem nadzvukového dopravního letadla, které by dokázalo letět rychlostí 2000 km / h. Myšlenka, že by SSSR předběhl Západ nejen časově, ale i větší rychlostí a velikostí letadla, byla lákavá.
Navíc SSSR byl velkou zemí a zkrácení nejdelšího vnitrostátního letu, který vyžadoval tři mezipřistání, a později trval až osm hodin bez mezipřistání. Jelikož zde byl velký potenciál na stavbu takového letadla, konstruktéři se ihned pustili do práce. V kódovém označení NATO se výsledek jejich práce nazývá „Charger“.
Křídla, které neustále testovali v aerodynamických tunelech, byly vyrobeny z hliníkových slitin. Na součásti namáhané teplem byly použity titanové slitiny a nerezavějící ocel. Při konstrukcí bylo použito zajímavé řešení, a to nasazení „kachních ploch“, tedy přídavných křidélek k přední části trupu letadla.
Tím se zvýšila stabilita při vzletu a přistání. Problémem však byl motor. Zpočátku se v letadle využíval Kuzněcov NK-144. Ten však měl pro přídavné spalování příliš vysokou spotřebu a byl velmi hlučný. Moderní verze dosáhli chabé výsledky, a tak jako nejlepší řešení se ukázal motor Kolesov RD-36-51, který se vyvíjel od roku 1964.
Souboj nabíral na obrátkách a svého vrcholu dosáhl v roce 1968. 31. prosince, téměř 2 měsíce před prvním vzletem Concorde, vzlétl prototyp TU – 144. SSSR v podstatě porazil Velkou Británii.
Své prvenství si Sověti pojistili 5. června 1969, když letadlo jako první na světě překonalo rychlost zvuku, a 15. července, kdy byl překonán Mach 2. Při těchto letech seděli piloti netradičně na vystřelovacích sedadlech. Při komerčních letech sedadla zmizely, ale vždy byl v kabině kapitánem jeden ze zkušebních pilotů. Rychlost 2430 km / h Concorde nikdy nepřekonal. Dolet byl na začátku 3500, později až 6500 km.
Problémy však nedaly na sebe dlouho čekat. Vznikly v souvislosti s přehříváním ocasních částí a příliš vysokou rychlostí při přistání. Řešením byl posun motorů ke kořenům křídel, díky čemuž se museli zvětšit. Brzdění se vyřešilo brzdícím padákem.
Letadlo Tupolev bylo uvedeno do provozu v roce 1975, a to jako poštovní spoj na lince Moskva-Domodědovo – Alma-Ata. V roce 1977 byl na této trase spuštěn i komerční let. Letadlo létalo jen jednou týdně, a to o 8: 30 z Moskvy a o 14: 30 z Alma-Aty. Trval dvě hodiny, během kterých překonalo 3260 km/h.
Stroj měl kapacitu 140 cestujících. Uskutečnilo se však jen 55 letů se dvěma letadly, protože se ukázalo, že provoz je příliš nákladný a zájem cestujících příliš malý, i když bylo přepraveno více než 3000 osob. Letenka stála 68 rublů. Navíc v roce 1978 letadlo při nouzovém přistání havarovalo. Po této události byly další lety zrušeny a už nikdy se neobnovily. Zajímavostí zůstává, že vývoj letadla se skončil až v roce 1984. Na vývoji posledního exempláře údajně spolupracovala i NASA.
Jak vidno, stroj se na první pohled neuvěřitelně podobá Concorde. Dokonce se šeptalo, že sovětským špionem se podařilo získat plány Concordu. Tato obvinění však nebylo nikdy prokázáno. S Concordem mají i společný „nos“, tedy přední kryt, který byl sklápěcí. Díky tomu měli piloti lepší výhled na přistávací dráhu.
Concorde
29. listopadu 1962 se oficiálně dle dohody Velké Británie a Francie začal společný projekt nadzvukového dopravního letadla Aérospatiale-BAC Concorde. Na jeho vývoji se podíleli společnosti Aérospatiale (dnešní EADS) a British Aircraft Corporation (dnes BAE Systems). Jako pohonná jednotka byl vytvořen speciální motor Olympus 593, který vyrobili firmy Rolls-Royce (Bristol-Siddley) a SNECMA. Celkově se pro stroj vyrobili čtyři motory. Zatímco TU – 144 používal na brzdění při přistání brzdící padáky, Concorde měl systém proti blokování brzd. Concorde mohl odvézt až 100 cestujících.
Poprvé vzlétl 2. března 1969 a rychlost zvuku překonal 1. září téhož roku. 21. ledna 1976 se rozběhly komerční lety a v roce 1979 byla spuštěna první nadzvuková linka do USA. V tom roce se také zastavila výroba dalších letadel a pokračovalo ve vylepšování vyrobených letadel. I když se v tom roce na letišti ve Washingtonu stala nehoda, komerční lety se neskončily.
Zajímavostí je, že první komerční lety byly na trasách Paříž – Dakar – Rio de Janeiro a londýnského Bahrajn. Létalo se i do Singapuru.
Po spuštění letů do USA se provoz omezila pouze na trasu Paříž – New York a Londýn – New York. Důvodem byl krátký dolet (6000 km) a velká hlučnost letadla, což zapříčinilo, že na mnoha letištích dostalo zákaz přistávat.
Letadlo provozovaly 2 státní letecké společnosti z Francie a Velké Británie, 1 společnost z USA a 1 soukromá firma. Letadlo se stalo národní pýchou zemí, které ho sestrojili.
I když SSSR předjel Velkou Británii a Francie ve vývoji letadla, nedokázal udržet svůj TU-144 na komerčních letech. V tomto směru ho Concorde jednoznačně porazil, protože létal 27 let a přepravil desetitisíce cestujících. Dokonce se podařilo vytvořit rychlostní rekord, když v době od 15. do 17. 8. 1995 proletěl celý svět za 31 hodin 27 minut a 49 sekund. 7. února 1996 proletěl Concorde společnosti British Airways trasu New York – Londýn za 2 hodiny 52 minut a 59 sekund. Tento rekord žádné jiné letadlo nepřekonalo.
Tragický závěr souboje
Začátek konce TU – 144 přišel 3. července 1973 na letišti Le Bourget u Paříže. Na mezinárodní letecké výstavě se měly obě letadla předvést v ukázkových letech.
První vzlétl Concorde a předvedl perfektní let. Po něm vzlétl TU – 144, avšak při vyrovnání letadla po vzletu došlo k poruše a stroj začal padat. Piloti se snažili letadlo vyrovnat. To se však roztrhl a explodovalo. Jeden z jeho pilotů M. V. Kozlov byl druhým pilotem, který v roce 1968 překonal rychlost zvuku. Zajímavé je, že první pilot, E. V. Jeljan se zranil při nouzovém přistání v roce 1978.
Tato havárie a finanční problémy s komerčními lety způsobily rychlý zánik projektu TU-144.
K ještě větší tragédií a následnému zániku Concordu došlo 25. července 2000 na letišti Charlese de Gaulla. Kovová součástka, která dříve odpadla z letadla DC – 10 společnosti Continental Airlines, roztrhla pneumatiku, jejíž části vletěli do spodku levého křídla Concordu a prorazily nádrže.
Došlo k vzplanutí paliva. Hořící letadlo už nedokázalo nouzově přistát a spadlo na hotel v městečku Gonesse u Paříže. Zahynulo všech 109 osob na palubě a čtyři lidé z hotelu. I když po havárií přišlo k milionovým úpravám na letadle, zájem o jeho služby pomalu upadal. Už jen málo cestujících chtělo zaplatit více než 6000 dolarů za jednosměrnou letenku (rok 2003).
Zajímavé je i to, že místa havárií obou strojů jsou od sebe vzdáleny jen něco přes 5 kilometrů.
A tak se tragicky skončil souboj dvou rivalů, kteří se snažili předjet tentokrát ne na poli vojenském, ale civilním. TU – 144 a Concorde, super rychlá letadla s typickými zahnutými nosy, které se staly hrdostí obou zemí a nadějí na neuvěřitelný futuristický svět, skončili buď v plamenech, nebo z důvodu finančního. V muzeích, ve kterých se zachované kusy nacházejí, nebo přímo na střeše muzea v německém Sinsheimu, kde můžete vidět ruský i britský stroj, stojí už jen jako vzpomínky na dobu, kdy se člověk snažil dostat co nejrychleji na jakýkoliv konec světa.