Ve světle šerosvitu raného osmnáctého století, kdy se Evropa pomalu probouzela k novým myšlenkám a filozofickým proudům, se odehrál objev, který by mohl vypadat jako epizoda z detektivního románu. Roku 1726, na území, kde se stýkají hranice dnešního Německa a Švýcarska, poblíž města Öhningen, přišel na světlo světa nález, který vzbudil velké pozdvižení. V hlubinách starého lomu, obklopeného tajemstvím pradávných časů, byly objeveny pozůstatky, které by měly být klíčem k rozluštění jedné z největších záhad lidstva.
V oněch dnech, kdy vědecké disciplíny nebyly ještě plně ustálené a kdy se teologie a přírodní vědy často prolínaly, vstoupil do příběhu švýcarský přírodovědec Johann Jakob Scheuchzer. S jeho jménem se pojí interpretace nálezu, která byla značně odvážná a v některých ohledech zcela mylná. Scheuchzer, hluboce věřící muž své doby, ve zkamenělině, která byla zcela novým a neznámým objevem, spatřil doklad, možná dokonce svědka, velké biblické potopy. Tento příběh, známý z knihy Genesis, líčí zánik světa vodní stihou, z níž byl ušetřen pouze Noe, jeho rodina a páry všech živočišných druhů na arše.
Scheuchzerova interpretace zkameněliny, kterou později pojmenoval Homo diluvii testis, neboli „svědek potopy světa“, stojí na pomezí vědeckého bádání a náboženského přesvědčení. V té době nebylo neobvyklé, že vědecké objevy byly vykládány skrze prizma víry, a tak byl Scheuchzerův závěr vítán mnohými jako potvrzení pravdivosti biblických událostí. Avšak tento pohled nezůstal nepřezkoumán a nepřehodnocen, protože vědecká metoda se neustále vyvíjela a zdokonalovala.
Jak čas plynul a vědecké poznání se rozšiřovalo, Scheuchzerův „svědek“ byl podroben dalšímu zkoumání. Vědci pozdějších generací odhalili, že se ve skutečnosti nejedná o lidskou kostru, ale o pozůstatky pravěkého plaza, který byl později identifikován jako druh primitivního salamandra. Tato revize Scheuchzerova tvrzení je příkladem vědeckého pokroku, kdy staré teorie jsou nahrazeny novými, přesnějšími a empiricky podloženými.
Příběh o Scheuchzerově „svědkovi potopy“ tak zůstává v paměti vědecké komunity nejen jako kuriozita, ale také jako případová studie myšlenkového zpátečnictví, které bylo překonáno díky odvaze a neúnavné práci vědců, jež se snažili pochopit svět kolem nás na základě pozorování a experimentů. V době, kdy se osvícenství a přírodní vědy začaly prosazovat, tento nález přispěl k postupnému oddělování vědy od náboženských interpretací a k prosazení racionálního pohledu na svět.