Dobrá zpráva o nenormálnosti

Už jen to, každý by chtěl být speciální a přitom plně začleněn do kolektivu!

Možná toho není víc, jen diagnostika je jemněji vyladěna – alespoň to tak říkají experti na poruchy chování u dětí.

Víme, co si asi myslíte. Že když dnes zajdete k doktorovi, určitě vám cosi najdou. Nebo si říkáte, že rodiče i děti mají příliš mnoho času se pozorovat. Že zvláštnosti se dnes podporují a pokud je někdo v normálu, vlastně je to divné.

Určitě se dá hovořit i o rodičovské přepjatosti nebo narcismu dětí. Vinit dobu ze zvrácenosti, odsuzovat panské vylomeniny. Už jen to, řeknete si, každý by chtěl být speciální a přitom plně začleněn do kolektivu!

Navíc s každou další diagnózou se zvedají i nároky na školy. A instituce – dokonce i ty specializované – rády problémy setřesou, jak ukazují naše příklady.

Pokud z této mozaiky problémů můžeme nabídnout dobrý závěr, je to tento: více lidí se dnes hlásí k nároku na štěstí. Nechtějí prožívat za záclonou bytu, v osamocení, trestáni jakousi vinou. Proto více slyšíme o takových menšinách a makových handicapech.

V závěru je to dobrá zpráva, ne?