Při námořní a pěší výpravě na odlehlé Faerské ostrovy nalezl Sebastian Modak místo, kde jsou hranice mezi mýtem a historií – a krásou a krutostí – nezřetelné.
Probudil jsem se s divným pocitem, že do mé holé paže dloubá chladný mokrý prst. Dřevěné žebroví lodi vrzalo a já se posouval z jedné strany palandy na druhou.
„Rychle! Vstávej a pojď na palubu. Vyšlo slunce.“
Rychle jsem se naučil dvě věci. První byla, jak rychle osobní hranice a normy ohledně soukromí mizí, když cestujete v blízkosti cizích lidí. A druhá, jak vzácné je slunce na Faerských ostrovech. Vylezl jsem z palandy a nahoru po úzkých schodech na palubu škuneru, a přimhouřil oči proti slunci, abych poprvé za téměř týden spatřil Faerské ostrovy bez mraků. Buřňáčci se vzájemně pronásledovali a opisovali osmičky nad stříbřitými úseky zalitými slunečními paprsky. Papuchalkové, manicky třepetající křidélky, pokryli nejvyšší skalní věžičky jako včely kolem úlu. Vysoké útesy, které tvoří stálé zachmuřené pozadí, se teď rozzářily stovkou odstínů zelené. Právě když motor vypnul a plachty se rozvinuly, někdo se postaral o zvukovou kulisu pro tento kouzelný okamžik a z Bluetooth reproduktoru pustil námořnické popěvky. Do této chvíle jsem zažil stoupání po strmých kluzkých svazích v bočním dešti, neschopný vidět víc než metr či dva kvůli dusivé mlze. Jindy, zelený mořskou nemocí, jsem pozoroval ze své palandy podobné rakvi hustý les mokrých oděvů houpající se s každým pohybem lodi. Při jedné túře jsem byl natolik promrzlý, že jsem musel levou rukou uvolňovat prsty na své pravé ruce třímající trekové hole. A teď je tu slunce. Kamkoli jsem se na Faerských ostrovech vydal, všude jsem se setkal s příběhy, kde se proplétá fantazie, mýty a pověsti. Například o městě, které 12. vánoční noc navštěvují trollové; o skalních formacích pojmenovaných po obrech a čarodějnicích; o netvorovi, který na sebe bere podobu krásného koně, aby zlákal oběti, především děti, do temných hlubin jezera. Tohle místo je opředené příběhy a v posledních 3 dnech z mé cesty jsem měl pocit, že už jsem prožil dokonalé zakončení. Ano, bylo to šťastné zakončení dobrodružství, jaké si zasluhovalo.
Unášeni Atlantikem
Abychom však dosáhli konce, musí nejprve existovat začátek. A je-li k něčemu neoficiální průzkum mých kolegů, nejlepší místo, kde začít, může znít: „Kde?“
Když nakreslíte protínající se čáry mezi Islandem, severním výběžkem Skotska a jihozápadním pobřežím Norska, všechny se budou setkávat v místech, kde se nacházíme. Teď si představte zemi téměř bez stromů, jen porostlou trávou, ležící v bouřlivé části oceánu. Vezměte kladivo mýtických rozměrů a začněte tuto zemi rozbíjet na kousky, takže zbude změť ostrých útesů, vodopádů a vyhrabaných mořských jeskyní. To jsou Faerské ostrovy, skupina 18 ostrovů a více jak 750 ostrůvků, kde žije asi 50 000 lidí, 70 000 ovcí a pár milionů mořských ptáků. Technicky vzato se jedná o poloautonomní součást Dánského království. Ale když Faeřané říkají „my“, mluví o obyvatelích ostrovů, ne o Dánech. Liší se názory ohledně toho, kdy byly tyto ostrovy poprvé osídleny a kým, ale většina lidí souhlasí, že to bylo někdy mezi lety 600-900 n.l.. Během následujícího tisíce let se zde vyvinula úzce propletená a houževnatá populace. Jak se dá očekávat u skupiny skalnatých ostrovů uprostřed severního Atlantiku, život zde nikdy nebyl snadný. Zatímco jehněčího a skopového masa je zde hojnost (název ostrovů ostatně znamená doslova „Ovčí ostrovy“), Faeřané byli pro přežití dlouho závislí na moři. Obrovské množství lososů, velryby a delfíni, papuchalkové, alky a pár dalších stěhovavých mořských ptáků, to vše se někdo objevilo v místním menu. Počasí je téměř stále bezútěšné, takže vede k trávení času uvnitř a vyprávění příběhů. I v době vrcholného léta, kdy je slunce zdánlivě vzhůru 19 hodin denně, může být obloha hrozivá šedá i celé týdny. Metropole země, Tórshavn, je jedno z nejvíce zamračených měst na světě, které se těší v průměru jen 870 hodinám slunečního svitu ročně.
Po zemi a po moři
Přišel jsem na Faerské ostrovy, abych se připojil k expedici, kterou pořádá Amarok Adventures, malá společnost zaměřující se na dobrodružnou turistiku, v čele s Albertem Ojembarrenou a Mónicou Fuentes, španělským párem žijící na Islandu. Zatímco většina ze zhruba 40 000 návštěvníků ročně přichází poznávat Faerské ostrovy výletní lodí nebo vypůjčeným autem, program od Amarok sliboval odlišný přístup. Měl to být týden plavby a pěší turistiky, kdy střídavě uvidíme zemi s moře a moře ze země.
„Zatímco duše mnoha zemí leží v horách, v kultuře nebo v jídle, v případě Faerských ostrovů spočívá v oceánu,” řekla paní Fuentes, když jsem se jí zeptal, co je mimořádného na poznávání ostrovů z paluby škuneru. Než jsme se nalodili na škuner, mohl jsem strávit 3 noci na souši, kde si naše skupina udělala základnu v domcích s drnovou střechou v městečku Gásadalur (11 obyvatel) na západním ostrově Vágar (úvodní foto). Jen kousek pěšky od domků uvidíte vodopád řítící se do moře. Slunce sotva kdy zapadlo, a když už (ponořilo se za obzor těsně před půlnocí), země se zmocnilo ticho, jaké jsem zažil jen vzácně. Pozdě večer, když jsem stál venku, nemohl usnout a snažil se nevzbudit ostatní, mně připadalo, že můj dech zní hlasitě jako hrom. Když jsme vyrazili na túry po ostrově Vágar, začaly se vynořovat příběhy. Jedno odpoledne jsme se vydali po stezce známé jako Stará pošťácká stezka, jejíž název připomíná doby před vybudováním tunelu ve skále, kdy pošťáci ještě museli putovat přes horu. Později toho dne jsme se vydali na túru kolem Sørvágsvatnu, největšího jezera na ostrově Vágar. Z určitých úhlů to ze stezky vypadá, jakoby se jezero vznášelo nad oceánem, zatímco z jiných splývají v jedno a odděluje je pouze tenoučká vrstva země. Zde jsem se dozvěděl o Útesu otroků (Slave Cliff), který prý představoval popraviště pro neposlušné otroky, které si na ostrov přivezli severští osadníci. Kromě toho zde patrně také staří a nemocní Seveřané ukončovali své trápení a zkracovali si cestu do Valhaly, legendární síně čekající na mrtvé Vikingy. Začínalo mi být jasné, že ostrovy mají jen málo takových příběhů, jako je ten můj, o slunci na konci namáhavé a zamračené cesty. Jsou to příběhy zrozené z drsného počasí a prázdného žaludku.
Krása a brutalita
Svíral jsem zábradlí trajektu, jako by na tom závisel můj život (také závisel), když loď tančila kolem mohutných kamenných oblouků a rozpadajících se ostrůvků, které vypadaly jako napůl zaplavené ruiny nějaké dávné civilizace. Cestovali jsme na ostrov Mykines, kousíček země na okraji souostroví západně od Vágaru. Ve druhé polovině cesty převládla chuť mořeplavectví, ale zatím jsem byl nadšený spíše ptáky. Mykines, který je domovem pouze 16 celoročních obyvatel a závratného počtu mořských ptáků, představuje sen všech ornitologů. Žije zde alkoun úzkozobý, terej bílý, racek rissa, buřňák lední, ústřičník a další, pokud zrovna nejsou na moři. Ale hlavní atrakcí je nesporně papuchalk severní, drobný pták s jasně zbarveným zobákem a očima jako od divadelní maskérky.
V hlavní vesnici na Mykinesu jsem se setkal s paní Odou Wilhelmsdóttir Andreasen, obyvatelkou ostrova a zakladatelkou Go Local, turistické společnosti, která nabízí výlety na Mykines a pobyty v jejím domě ve vesnici. Pozorovali jsme, jak trajekt zmizel za skalnatým výčnělkem. Paní Andreasen vedla naši skupinu kolem pastvin s ovcemi k útesům, které shlížejí na vesnici. Krátký sluneční svit byl vystřídán převalující se mlhou. Kusy promočené ovčí vlny visely na plotech a švitoření spoust mořských ptáků pronikalo mezi pleskáním mokrých bot. A pak jsme je spatřili, první osamělé opozdilce na okraji kolonie, pak páry a nakonec celý vířící svištící cyklon. Papuchalkové, kam jsme se podívali. Byl to jeden z mnoha okamžiků, s nimiž jsem se setkal na zemi a na moři na Faerských ostrovech, kdy jsem musel zápasit s konkurenčními pocity úcty a hrůzy. Papuchalkové jsou na ostrovech milováni – lidé o nich mluví s láskou, jako většina ostatních o chlupatých domácích mazlíčcích. Ale také jsou tradičně významnou součástí stravy, každoročně zabíjeni ve velkých počtech (i když dnes platí omezení pro lov papuchalků, částečně kvůli snižujícím se populacím ptáků v důsledku změny klimatu). Faerské ostrovy jsou místem, kde často vedle sebe žije kouzlo a mizérie, oslava a smrt. V lednu tradičně ženy na Mykinesu mávají kapesníky na uvítanou terejům morus, velkým bílým mořským ptákům se žlutými stopami kolem krku, kterých je zde obrovská populace. O několik měsíců později, když nastane podzim, se muži sejdou na lov mladých terejů. V noční temnotě slaňují útesy a pak se uvolní z bezpečnostního postroje, jakmile najdou oporu pro nohy. Zatímco si svítí čelovými lampami, vyberou asi 500 mláďat vhodného věku. Ptáky usmrtí rychlým řezem na krku a hodí do moře dole, kde je loď posbírá a odveze na břeh. Maso se rozdělí stejnými díly mezi lovci, přičemž nic nepřijde nazmar. Hluboce na mě zapůsobily tyto příběhy smrti, přestože jsem obdivoval závazek soběstačnosti místních obyvatel v jinak nepřátelském koutu světa. Jak Vám snad každý cestovatel potvrdí, je možné prožívat dvě konkurenční emoce najednou.
Opět ve městě jsme čekali na zpáteční trajekt na Vagar a já se začal bavit s muži něco přes 20 let, který přišli na Mykines ze Streymoye, největšího faerského ostrova, aby strávil dlouhý víkend mimo civilizaci. Během chvilky došlo na nabídku pohostinnosti. Nalili mi dva druhy faerského ginu (jeden lahodně komplexní, druhý ohnivý). Někdo vytáhl fermentovanou jehněčí nohu (skerpikjøt), maso lákavé jasně červené barvy a snadno se krájející podobně jako španělská šunka. A pak přinesli talíř s téměř černými plátky masa, které pokrývala trocha kamenné soli. To je prý největší lahůdka ze všech: jerky z velrybího masa.
Pokud jsou Faerské ostrovy mozaikou příběhů, které jsou vyprávěny a interpretovány tak dlouho, až se z nich stanou nové příběhy, jeden přitáhl pozornost světa více než jiné. Týká se zdejší tradice lovu velryb (grindadráp), při které jsou velryby kulohlavci a delfíni (plískavice) bělobocí nahnáni ke břehu a zabiti. Zvířata jsou rychle usmrcena speciální harpunou a maso a tuk rozděleny v místní komunitě. V posledních letech se tato aktivita dostává pod stále větší dohled. Na fotografiích v hlavních světových zpravodajských serverech se faerští muži brodí příbojem zbarveným krví kytovců. Pláže lemují těla velryb a delfínů, s hlubokými zářezy v horní části míchy. Pobouření dosáhlo nové úrovně v roce 2021, kdy čísla spojená s každoročním lovem grindadráp byla obzvlášť vysoká. Zatímco většina lovů obvykle zahrnuje stovky zvířat, v roce 2021 bylo usmrceno minimálně 1400 delfínů bělobokých. Ve srovnání s tím v roce 2020 to bylo pouze 35 kusů. Podle některých tehdy lovci nesprávně odhadli velikost hejna delfínů, podle jiných nebyli dostatečně zkušení nebo udělali jinou chybu. Ale téměř každý, s kým jsem mluvil, si myslí, že to, co se stalo v roce 2021, byl omyl, i když jinak obecně tuto tradici hájí. Další Faeřané si myslí, že by měla být tradice zcela zastavena, pokud ne kvůli krutosti lovu, pak kvůli vysokému obsahu rtuti a dalších průmyslových kontaminantů obsažených v mase (v červenci 2022 faerská vláda vydala kvótu 500 delfínů pro daný rok; kritici však stále naléhají, že by měla být tato praxe zcela přímo zakázána). Pokud jde o mě, návštěvníka přicházejícího ze světa, kde je maso produkováno anonymně a baleno do polyetylenu a polystyrenu, cítil jsem rozhořčení nad brutalitou lovu velryb zmírněnou mojí vlastní nevědomostí. Kam na spektru krutosti spadá grindadráp ve srovnání s průmyslovými farmami, kde je dobytek napojen na stroje a potravinářské závody chrlí párky a kuřecí nugety?
Vybral jsem si malý kousek masa a ukousl – jemné křupání a vydatná slanost – a zapil pořádným lokem ginu. Další nabídku jsem odmítl, zato jsem si dal ještě skleničku…
Země Možná
Strávil jsem nějaký čas na moři kolem Faerských ostrovů a divili byste se, kolik zdejších obyvatel tráví velkou část svého života plavbou po zdejších neklidných vodách. Milují způsob, jak se mraky přiženou bez varování jako stádo rozzlobených koní a jak moře změní svůj odstín ze safírové po znepokojivou šedou. Dovedou přenastavit svůj vnitřní gyroskop, takže mohou lézt za stěžně a paluby, i když se koráb kolébá jako opilý. Jedním z nich je Fridtjof Sørensen Eidsvold, 35letý námořník původně z Norska. Co ho přivedlo od relativně hojných břehů Norska na tuto větrnou výspu staré severské kultury a tradic?
„Vždycky mě tohle místo fascinovalo – je drsné. Lidé jsou drsní, příroda je drsná. Je to pustá skála uprostřed oceánu, a přesto zde žijí lidé.“
Eidsvold byl jedním ze 3 členů posádky, která nás uvítala na palubě lodi Norðlýsið po čase, který jsme strávili na pevnině. Loď Norðlýsið (faerský „polární záře“) byla postavena v roce 1945 jako dopravní škuner a pro něj má mimořádný význam poté, co pracoval na její renovaci, kdy získala svou současnou podobu.
„Tato loď má historii a tradici v každém detailu,“ říká Eidsvold. „To jsme nechtěli měnit, když jsme ji restaurovali.“
Další 4 dny naše úzká skupina – námořníci, průvodci a skupina asi desítky dobrodruhů různého věku a z různých kontinentů – se sblížila víc než kdy dříve. Litovali jsme, když se dostavily velké vlny a déšť, a radovali se, když přestali. Každou noc jsme se sešli v maličkém společném prostoru pod palubou, dali si pivo a jedli jídlo jako zázrakem připravené v kuchyňce o velikosti skříně. Každé riziko špatného spánku – ať už kvůli klaustrofobii, pachu mokrých bot nebo stálému pohybu lodi – bylo zažehnáno tím, jako jsme byli na konci každého dne unavení.
Faerské ostrovy jsou známé jako „Země Možná“, protože nic zde není jisté – a to včetně našich plánů. Každý den byl překvapení, když jsme se snažili (se smíšenými výsledky) vyhnout nejhoršímu dešti a větru. Jeden den jsme zakotvili na konci výběžku ostrova Kalsoy, veřejným autobusem pokračovali po jeho délce, se zastávkou na pěší výlet k zdejšímu slavnému majáku zvedajícímu se na okraji obří smaragdově zelené mísy. Další den jsme obepluli útesy známé jako Vestmanna Sea Cliffs, monumentální skalní formace, které se zvedají z moře a mizí v husté mlze. Marně jsme hledali místo, kde bychom mohli přistát, vlnobití se zuřivě vzdouvalo a přinutilo nás zůstat na palubě. Dozvěděli jsme se, že náš největší den bude cesta na horu Slættaratindur, která je s nadm. výškou 915 m nejvyšším vrcholem Faerských ostrovů. Vystoupili jsme z lodi v městečku Eiði (711 obyvatel) a vydali se na túru. Jedna z mnoha věcí, která cizince okamžitě upoutá na cestování po Faerských ostrovech, je to, že velká část ostrovů působí divoce a zkroceně zároveň – což je další z řetězce protikladů, které zemi definují. I když jsme nechali město daleko za sebou, byly zde stálé stopy lidské přítomnosti. Jak jsme pochodovali, hleděly na nás krotké ovce. Přešli po po provizorních můstcích a prošli brankami ze dřeva a drátů vybudovanými v plotech. Je to soukromé území, vysvětlili mi Fuentes a Ojembarrena. Ve skutečnosti to platí po většinu Faerských ostrovů. Proto také bylo na různých místech možné vidět věci, jako je placení vstupného, značení stezek a informační značky. Většina Faerských ostrovů je ve vlastnictví jednotlivých farmářů-chovatelů ovcí buď ve formě přímého vlastnictví půdy, nebo dlouhodobého pronájmu od vlády (tzv. „Králova země“). V případě túry na Slættaratindur měli průvodci ještě zásadnější roli. Nebyly zde žádné značky ani značení, které by nám ukazovaly, kudy se vydat. Fuentes a Ojembarrena se často dívali na zařízení GPS, aby se ujistili, že jdeme dobře. Orientovat se bez pomoci techniky se navíc ukázalo jako nemožné kvůli oslepující mlze, po které následoval liják. Dostat se na vrchol hory Slættaratindur vždy bylo „možná“. Když jsme se podívali nahoru a viděli vrchol zcela zakrytý tmavě šedými mraky, změnili jsme plán. Nepůjdeme na vrchol Slættaratinduru, jak jsme původně chtěli, ale vydáme se po méně nebezpečné, ale i tak namáhavé, alternativní stezce přes ostrov k naší lodi. O 13 km později – moje nohy mrtvící ve studené vodě nashromážděné v mých botách, kůže na obličeji ošlehaná větrem a deštěm – jsme dorazili do městečka Funningur (47 obyvatel) a na palubu Norðlýsið. Pokud bych přišel na Faerské ostrovy a hledal výzvu a příběh, tady bych měl úspěch. Také by to mohlo být zakončení, které jsem hledal – možná více faerské, promáčené a zbědované, když jsem sundával vrstvy mokrého oblečení a zařadil se do fronty na teplou sprchu. Ale měl jsem se dozvědět ještě něco dalšího.
Příběh faerského turismu
Po deštivé túře a zázračně slunečném ránu, po městech papuchalků a mnoha vesnicích s drnovými střechami a strašidelně prázdnými ulicemi jsem se rozloučil se skupinou a vydal se vlastní cestou. Další 2 dny jsem poznával jiné kouty Faerských ostrovů, tentokrát však vypůjčeným autem. Navštívil jsem mimořádně pěkné vesnice, jako je Gjógv s roklí procházející přímo přes obec jako obrovská jizva nebo Tjørnuvík s pláží s černým pískem, kde v době mé přítomnosti během jediné hodiny dopadly 3 po sobě jdoucí bouře. Slyšel jsem další příběhy, protože ostrovy mají historii dlouhou 1000 let. Viděl jsem muže prodávajícího domácí vafle ve tvaru srdce za 50 dánských korun za kus. Nebo turistku sedící se zkříženýma nohama v trávě ve velkolepém údolí Saksun. Měla zavřené oči a nepohnula se, ani když začal déšť. Byla tam stále, když na chvíli zase ustal. Ale také jídlo v restauraci ROKS, což je sesterská restaurace světoznámé michelinské KOKS (letos dočasně zavřené kvůli vytváření improvizovaného zařízení v Grónsku), což je příběh sám o sobě: patří k těm, které posunují hranice toho, kolik ingrediencí je možné získat z moře. Také jsem zde však našel prázdnotu a ticho. Tam, kde v jiných částech světa může putující turista očekávat obchod se suvenýry a kavárny toužící po zákaznících, zde nebylo nic. Je to místo, kde cizinec cítí, že musí chodit po špičkách, aby nenarušil rovnováhu. Ke změnám postupně dochází všude, ale na Faerských ostrovech se setkávají s extra bouřlivým protivětrem.
Když jsem se vrátil domů z ostrovů, našel jsem paní Andreasen, průvodce v Mykinesu, a zeptal se jí, jaké jsou její největší obavy, pokud jde o příběh ostrovů. S pravidly a omezeními v oblasti turismu převážně v rukou různorodých majitelů půdy (většinou farmářů, kteří často zároveň působí jako politici) není jasné, jak si Faerské ostrovy poradí s rostoucím počtem turistů. Andreasen říká, že až utichne pandemie, očekává, že počet návštěvníků přicházející na Mykines dosáhne ekologicky neudržitelné úrovně, kdy někteří dokonce přijdou večer, aby využili subpolárního slunce. Nemine prý den, kdy by nemusela turisty upozorňovat, aby dali pozor na hnízdo papuchalků nebo nebezpečnou skalní stěnu.
„Žije zde asi desítka lidí a pak přijde každoročně 300 turistů – to je velmi stresující,“ říká Andreasen. „Máme tendenci zapomínat na společenskou udržitelnost, životy lidí, kteří zde žijí.“
Andreasen volá po dalších pravidlech a omezeních týkajících se interakcí s živou přírodou a počtu návštěvníků, což je podle ní mimořádně obtížné, když někteří farmáři chtějí účtovat za vstup na své pozemky. O tom, zda Andreasen zůstane ve svém tichém útočišti na Mykinesu, nebo zda začne novou kapitolu, může rozhodnout to, jestli budou pravidla implementována či nikoli.
„Chci, aby se lidé probudili a uvědomili si, že správně prováděná turistika může být součástí zdejší ekonomické budoucnosti,“ říká Andreasen. „Ale také chci, abychom se zaměřili na cílovou skupinu, na lidi, kteří cestují srdcem, tj. ne kvůli selfie, které posílají přátelům. Jsem opatrně optimistická a myslím, že je to možné.“
Nebude asi překvapením, že v „Zemi Možná“, kde jsou příběhy vyprávěny a opakovány tak dlouho, až se podobají mýtům, zůstává rovněž budoucnost nejistá.