Jihoamerický Ekvádor je malá země, která ale nabízí závratnou škálu divů. Prohlédněte si koloniální metropoli Quito a pak se ponořte hluboko do mlžného lesa, kde poletují kolibříci a plíží se pumy. Pak se vydejte vysoko do And a navštivte domorodé řemeslníky ve městě Otavalp, a poté pokračujte z města Ibarra vlakem umožňujícím krásnou vyhlídkovou jízdu. Své dobrodružství zakončete uprostřed jedinečné přírody v souostroví Galapágy.
Quito
Pronikavé modré světlo svítání ve vysoké nadmořské výšce vysvitne nad starým městem Quitem, zatímco psi běží za nákladními auty přivážejícími potraviny na tržiště. Náklaďáky rachotí po nesouvislých ulicích dlážděných kameny sebranými na svazích sopky Pichincha tyčící se nad městem. Majitelé obchodů zvedají okenice a mávají jeden na druhého, zatímco jejich zboží se vykládá: pytle římského kmínu a skořice, hliníkové pánve, hromady kravských kopyt a piñaty různých tvarů.
V úzkých strmých vedlejších uličkách se odehrávají obchody všeho druhu. Před kamennými obchody roztahují na chodnících své rohože ženy v plstěném klobouku a vlněném ponču. Na nich pak nabízejí kukuřičné klasy, avokádo a brambory vypěstované ve vesnicích, odkud sem denně dojíždějí.
„Všude kolem můžete slyšet ´zvonky´ (chismes),“‘ říká Paola Carrera, průvodkyně v okrsku San Roque. „Tohle slovo znamená ´tajemství, tj. novinky a klepy, které si prodejci předávají a které byly do metropole přineseny z celého Ekvádoru.“
Matka Carrery provozuje obchod s agua de vida („živou vodou“). Jedná se o velmi sladké tonikum připravené z 25 rostlin včetně květů amarantu, které mu dávají jeho jasně růžovou barvu, a bylin dovezených pralesů Amazonie.
„Vždycky jsem ráda bydlela tady nad obchodem,“ říká Carrera. „Budovy v tomto okrsku jsou tradiční a mají svůj charakter. Lidé, kteří pocházejí ze San Roque, k němu mají silné vazby, a to vždy přitahovalo návštěvníky.“
Tak jako většina místních, kteří míjejí blízký nabílený kostel sv. Františka (San Francisco), udělá Carrera znamení kříže, když vstupuje do jeho masivních dřevěných dveří; někteří se také dotýkají skulptur slunečních bohů ve vchodu, což prý má dodávat energii.
Základní kámen kostela byl položen v roce 1535 brzy po té, co sem španělští konkvistadoři přišli z rodné Andalusie. Františkánští mniši učinili pragmatický krok, aby získali podporu místních, a povolili, aby náboženské symboly domorodých obyvatel Quitu pronikly do katolicismu. Konkvistadoři s sebou také přinesli maurský architektonický styl z islámské severní Afriky a jejich bohatství se odrazilo v okázalém zlacení interiéru kostela; pro domorodce přitom zlato představovalo přetvávající moc jejich slunečního boha.
Když kráčíme dál okrskem, Carrera mi představí řemeslníky, kteří bydlí u dílen v San Roque. Don Gonzalo Gallardo se specializuje na renovaci náboženských obrazů a plastik. Ukazuje nám plastového Ježíška poznamenaného požárem v domě a sádrovou Pannu Marii bez ruky, která nešťastnou náhodou spadla z domácího oltáře v obývacím pokoji. César Anchala provozuje kloboučnictví (Sombrerería Benalcázar), které založil jeho otec asi před 65 lety. Používá přitom stejné formy a železa na vytváření plstěných klobouků trilby, které jsou určeny na prodej. Jeho řemeslo je však pestřejší: prodává také masky na festivaly, jako je Inti Raymi, jehož kořeny sahají až k Inkům, kteří sem přišli v 15. století. Masky představují strašidelné démony, a také pár ekvádorských politiků.
Na tržišti v San Roque se vytvoří fronta čekajících před stanem Rosy Correy, a to i přes výkřiky nesoucí se zevnitř. Mladý pár se vynoří za závěsem s nedočkavýma očima. Tak jako mnoho zákazníků Correy zaplatil 8 USD za týden léčby zaměřené na odstraňování stresu a vlivu „zlého oka“ (uhranutí?). Correa je šamanka čtvrté generace, která provádí techniku zahrnující šlehání klientů různými rostlinami; její poličky jsou zaplněné čili papričkami, aksamitníky, plátky růže, mátou a kopřivami. Staré zvyky a pověry jsou hluboce zakořeněné a občas trochu pálí.
Mlžný les
Asi 1,2 km hluboko v chocó-andském mlžném lese uslyšíte hrát hudbu pralesa. Převalující se hrom udává basovou linku. Bičující přívaly deště zvyšují rytmus, přičemž šplouchají na liány, stromové kapradiny a netečnou náruč hustého mechu. Cvrlikání hmyzu prudce mění výšku i tempo. A pak čvachtání vysokých bot v červeném bahně ustane a vzduch se zaplní nezvyklým bzukotem.
„Kolibřík bělovousý,“ zašeptá José Napa. „Sylfa fialovoocasá,“ říká už vzrušeněji. „Hmmm, hnědý inka. Kolibřík Benjaminův. Kolibřík císařský!“
Napa je teď obklopen smaragdově zelenou, rubínově červenou a safírově modrou změtí kolibříků, kteří společně odvážně opouštějí mlhy lesa, aby se přiblížili ke krmítku, které jim Napa právě naplnil cukrovým sirupem. Zelení kolibříci tmavoocasí o velikosti včely se s klováním tlačí jeden před druhého dopředu.
„Jsou tak agresivní, protože potřebují krmit stále,“ říká Napa, „mají rychlý metabolismus a květiny, kterým dávají přednost, jsou dnes v pralese stále vzácnější.“
Podél Amazonie leží oblast Chocó, která představuje druhou podobu ekvádorského deštného pralesa, kde spadne až 6 m dešťových srážek ročně, jak mraky valící se z Tichého oceánu narazí na nižší svahy And. Je to prostředí patřící k nejvlhčím a biologicky nejrozmanitějším na Zemi, které je přitom ohroženo znečištěním vodních toků, žárovým hospodářstvím a ilegální těžbou dřeva.
Napa byl dříve zemědělec pro vlastní obživu a pěstoval podzemnici olejnou, maniok a banány. Pak se přidal k průmyslu těžby dřeva. Před 14 lety byla na pozemku místní pily postavena soukromá chata, tak se Napa raději vydal pracovat tam. Z chaty se stal ekologický hotel Mashpi nacházející se v přírodní rezervaci o rozloze 2900 akrů, kde předtím byla těžařská koncese. Rezervace leží v nárazníkové zóně pro udržitelný rozvoj (42 000 akrů) a zaměřuje se na poskytování migračních koridorů zvířatům, která se pohybují mezi oddělenými oblastmi deštného pralesa.
Napa má důvěrné znalosti o lese, které získal díky tomu, že v něm strávil většinu svého života. Už při lehkém zašustění lístku v podrostu předpovídá hlučný příchod křepelí rezavoprsých. Pak ukazuje na mýtinu pod rychle se řítícím vodopádem, kde se v noci rády shromažďují světlušky. Upozorňuje mě na ovoce, které milují tukani hnědošíjní, a které je také trochu povzbuzuje, a také na houbu známou zde jako „Prsty mrtvého muže“, kterou je možné otevřít, abyste získali antibioticky působící mazání, které místní používají na léčení infekce očí.
Z výhodného místa s výhledem na údolí, kde visí mlha, Napa zavřeští, a z dálky přijde odpověď. „Vřeštani,“ říká.
V Mashpi dnes mají svoji trvalou základnu týmy vědců, přičemž v rezervaci zkoumají různé druhy motýlů, plánují znovuzavedení do přírody kriticky ohrožených chápanů hnědohlavých a použití kamerových pastí na filmování savců, kteří zůstávají dobře skryti v hustém pralese. Některé záznamy ukazují, jak blízko návštěvník byl vzácnému setkání. Záběr například ukazuje muže na běžné ranní procházce jen pár minut cesty od chaty. Aniž by to věděl, sledují ho oči šelmy; brzy na to se velký zvědavý samec pumy plíží kousek za ním…
Otavalo
Silnice vedoucí k městu Otavalo poskakuje nahoru do And, kolem černých prasat rozvalujících se v prachu a zavalitých krav pasoucích se na trávě vysoké až po kolena. Pole bobu, lupiny a kukuřice mají blízko ke sklizni a ohraničují je špičaté listy agáve s květy čnícími k nebi. Kde je terén příliš strmý na zemědělské obdělávání, tam stále žijí pumy, medvědi brýlatí a kondoři.
Tak jako v Quitu jsou i v Otavalu tržiště shromaždišti pro obyvatele celého okolí. Mše, která dnes probíhá v hlavním kostele, je v jazyce kichwa, což je domorodý jazyk, který se vyvinul ze starobylé řeči inckých útočníků, kteří pak podlehli konkvistadorům. Venku místní lidé Imbaya tiše pátrají po platících zákaznících; muži většinou mají tuhý tvarovaný plstěný klobouk na hlavě s jediným dlouhým copem a ženy náhrdelníky ze skleněných korálků prokládaných zlatými lístky; jejich modrá ponča a bílé halenky jsou zdobeny složitými květinovými výšivkami.
Každodenní trh s potravinami je zaplněn plodinami vypěstovanými na úrodné vulkanické půdě a patří k nim ostružiny, rajčenky, zeleninové banány plantain a vojtěška (alfalfa), různé druhy kukuřice a fazolí. V centrální uličce tržiště se podává oběd. Místní si pochutnávají na mořských plodech, slepičí polévce, „černém pudinku“ smíchaném s popcornem a na hornadu, což je celé pečené prase. Rosario Tabango hrdě ukazuje certifikát, který prohlašuje, že její hornado je nejlepší v celém Ekvádoru a který jí udělil sám prezident země. Je střídavě křehké i tuhé, ochucené solí, česnekem a kouřem ze dřeva, na kterém se připravuje; to nasbírala Rosario při výpravách do hor.
Přestože většina stánkařů na řemeslném trhu v Otavalu nosí oděv domorodých obyvatel Imbaya, ten zde seženete na prodej jen obtížně. Od předkolumbovských dob jejich předkové pečlivě plnili požadavky svých zákazníků, což dnes znamená, že nabízejí polyesterová ponča v neonových barvách, trička s Che Guevarou a čepice podle Bob Marleyho turistům, kteří tudy pouze procházejí.
Tradiční řemesla se lépe dochovala ve vesnicích severovýchodně od Otavala. Ve vesnici Agato se nachází nízká kamenná dílna s jednoduchými tkalcovskými stavy, košíky vlny alpak a klecí s pištícími morčaty. Uvnitř Luz Maria Andrango tká guagua chumbi, pás na nošení dětí, která si ženy Imbaya přivazují k halence. Je obarven přírodními barvami: červenou z brouka nopálovce karmínového, žlutou z lišejníků, indigem a sytě hnědou z vlašských ořechů; dokončení pásu jí zabere 10 dní.
V nedaleké vesnici Peguche se zase nachází dílna výrobce fléten Josého Luis Fichamby, která byla založená v roce 1969.
„První flétny jsem vyrobil v 10 letech a rozdal jsem je přátelům, abychom mohli vytvořit kapelu,“ říká. Fichamba je syn tkalce a vnuk hudebníka a stále vyrábí paya (malé Panovy flétny), rondador (větší Panovy flétny, které hrají dva tóny zároveň) a gaita (dlouhou dřevěnou flétnu, která je typická pro Otavalo a nejčastěji se na ni hraje při festivalu Inti Raymi).
Zahraje melodii na rondador a říká: „Když hraji na něj, připadám si výjimečně – není dnes mnoho lidí v Ekvádoru, kteří hrají na rondador. Kdysi ho však bylo slyšet v celých Andách.“
Fichambova hudba je mimořádně procítěná, tím více v krásném prostředí vesnice na pozadí se sněhem pokrytými vrcholky sopek. Je přitom velmi vzdálená od melodie, která se nejčastěji hraje na Panovy flétny v barech v Quitu: Dancing Queen od Abby.
Ibarra
Nasedněte na vlak jedoucí z koloniálního horského města Ibarra do afro-ekvádorské komunity uprostřed polí s cukrovou třtinou. Cesta vede kolem sopek a někdy i přes ně.
Tren de la Libertad („Vlak svobody“) si s odjezdem dává načas. Tým brzdařů oblečených kompletně v džínovině zkontroluje dva červené vagony a připravuje se na ostrý sestup Andami. Ranní ruch Ibarru nikdy doopravdy nezasáhl, přestože se jedná o největší město severně od Quita. Dřevěné prodejní stolky jsou rozestaveny kolem trati a nabízí kávu a papáju, přičemž cestující si také mohou zakoupit noviny či sladkosti.
Dříve koloniální výspa v horách má historii spojenou s utrpením. Sopka Imbabura je sice považována za posvátného ochránce regionu, avšak v roce 1868 Ibarru zdevastovalo zemětřesení. U paty sopky leží jezero Yahuarcocha, jehož jméno znamená „jezero krve“ na památku 30 000 domorodých válečníků národa Caranqui, kteří zde byli v 15. století usmrceni vojskem inckého panovníka Huayna Capac.
Ozvou se zvonky a trubky a po nich propukne horečná aktivita. Přihlížející děti jsou vztaženy do kabiny strojvedoucího a zavazadla naložena. Obřad odjezdu začne být ještě dramatičtější, když dorazí dva jezdci na motorkách oblečení jako superhrdinové v kombinézách a ochranných vestách. První polovinu trasy pojedou před vlakem, důležitě odhánějí střílením dobytek z trati a na úrovňových přejezdech nutí nákladní auta naložená cukrovou třtinou zastavit. Vlak pomalu rachotí předměstími, kde se nad hlavou houpou palmy. Je to krátká cesta, ale pozoruhodná. Během pár hodin, než vlak zdolá 32 km trasy, projede pěti tunely vysekanými na počátku 20. století ručně ze skály a přejede dva mosty klenoucí se nad hlubokými kaňony. Jakmile nadmořská výška klesne z 2200 na asi 1600 m, trasa prochází bažinami, vyprahlými pláněmi, lesy kaktusů a kolem osamělých obřích bromélií; teplota vzroste z 15 °C na 30 °C.
Složení cestujících ve vlaku zhruba odráží obyvatelstvo Ekvádoru: 3 % Afro–ekvádorci, 25 % domorodci, a pak většina známá jako mesticové, což jsou míšenci Španělů a domorodých národů. Trasa se vyrovnává a vlak projíždí mezi poli s cukrovou třtinou sahajícími od obzoru k obzoru. Ta se zde pěstuje od 16. století, kdy jezuitští kněží zřídili rozlehlé haciendy nedlouho po příchodu konkvistadorů. Jezuité si brzy uvědomili, že otroci z Afriky mohou být přinuceni, aby sklízeli třtinu efektivněji, než domorodci, kteří často byli menšího vzrůstu. Jméno vlaku pak připomíná svobodu, kterou otroci dostali v polovině 19. století.
Milena Espinoza je potomkem otroků, kteří se rozhodli zůstat v tichém městečku Salinas, nejodlehlejším bodě na trase vlaku. Spolu s kamarádkami předvádějí vystupujícím cestujícím tanec bomba. Ten je pro Afro-ekvádorce tradiční a jedná se o taneční hudbu s jednoduchým rytmem.
„Tančila bych bombu stále, kdybych mohla,“ říká. „Jsme rádi, že můžete zachraňovat staré tradice. Bavlněné spodničky, jako mám já, kdysi nosily služebné. Tančíme s lahví na hlavě, tak jako naši předkové, kteří se tak chránili, aby jim majitelé otroků alkohol nesebrali.“
Na dotaz, o čem se v písni zpívá, Espinoza říká: „Texty jsou stále stejné. Říkají, že ´tato žena je černá a šťastná, dělá tyto pohyby a pak políbí své přátele´.“
Galapágy
V syté záři tropického západu slunce hraje skupina taxikářů volejbal. Malé děti ječí vzrušením a popcorn se jí ve velkém, zatímco se k fandícímu davu přidávají nezvyklí návštěvníci. Lachtan mořský se snaží vylézt na skálu v přístavu v Puerto Ayora, přehodí si ploutve přes okraj a předstírá spánek; jedním okem se však stále dívá po něčem k snědku. Z rychle stoupajícího přílivu se vyvalí hejno krabů světlonohých, jejich jasně červená klepeta zkoumají skály a hledají potravu. Připojí se k nim také mořští leguáni, kteří frkají sůl nasátou při potápění se pro mořské řasy.
Galapágy byly prvními objeviteli 16. století nazvány Začarované ostrovy (Las Islas Encantadas) a určité mýty o nich přetrvávají dodnes. Ne každý si uvědomí, že souostroví s 19 ostrovy je součástí Ekvádoru, země ležící na středoamerické pevnině 966 km odtud. A přestože zdejší jedinečná a zvláštně odvážná příroda zabere veškerou pozornost, žijí tu také místní obyvatelé (asi 30 000 osob), polovina ve městě Puerto Ayora na centrálním ostrově Santa Cruz.
Zdejší přírodu však lépe poznáte na ostrově Santa Cruz, než když se vydáte na výlet lodí, tak jak to dělá většina návštěvníků.
„Každý je dnes šťastný, že je tu tolik jídla,“ říká Ramiro Jácome Baño, přírodovědec a průvodce oficiálně schválený Národním parkem Galapágy. Právě teď je období horka a vlhka, doba hojnosti. Baño ukazuje na houštinu bylin, které vyrazily kolem Dračího kopce (Cerro Dragón), vulkanického vrcholku, který se zvedá mezi prastarými lávovými proudy na severozápadním výběžku ostrova Santa Cruz.
„Zastavte!“ upozorní náhle, zatímco si leguán galapážský se zářivě žlutou kůži vykračuje na stezce před námi. Endemický leguán galapážský a mořský zřejmě měli společné předky, kteří se sem dostali po dlouhé cestě po moři.
„Vyvinuli se ze zelených leguánů, které spatříte na ekvádorské pevnině,“ říká Baño. „Tito sem buď připlavali, anebo spíše byli přineseni mořem spolu s vegetací.“
Ve Výzkumné stanici Charlese Darwina na Santa Cruz se odehrává příběh ekologického úspěchu. Více jak 3000 obrovských suchozemských želv zde bylo vychováno od vylíhnutí z vajec až po velikost, kdy dokážou odolávat útokům invazivních druhů, jako jsou kočky, prasata či psi, které sem přivezli námořníci. Téměř dospělé želvy jsou vypuštěny do divočiny a mohou se dožít až 200 let. Dnes v poledním horku leží želvy jako majestátní balvany v blátivých jezírkách v Želví rezervaci El Chato. Tvorové s rychlejším životním tempem pak pobíhají kolem, různé druhy pěnkav se vzájemně předvádějí, zatímco ušatí kalousi vše sledují z výšky.
Rozmanité ptactvo na Santa Cruz je rovněž možné pozorovat ve Finch Bay Eco Hotel 3*, kam se snadno dostanete taxíkem z Puerto Ayora. Hosté sdílí venkovní bar s drozdci bělokrkými, kteří loví maličké gekony, a jezírko s rodinou kachen ostralek bělolících. Hned za ním leží pláž v Puerto Ayora; sem se místní lidé chodí zchladit, cákají po sobě na nafukovacích matracích nebo si nasadí šnorchl a pátrají po tvorech, kteří jsou neméně zajímaví jako ti, co žijí na souši. Stačí chvíle pádlování a můžeme spatřit karetu obrovskou krmící se mořskými řasami a trojici mant proplouvající kolem v dokonalé formaci.
Mořský život Galapág stále znova překvapuje i Bañu, který už 20 let působí jako průvodce v parku: „Nedávno se ke mně přiblížila manta. Měla kolem ploutví zachycenou jakousi rybářskou síť. Nechala mě, abych jí ji sundal, a pak zmizela zpátky v moři.“