Fascinující západní Írán

Nechejte zářící světla a turistické atrakce Isfahánu a Šírázu daleko za sebou a vydejte se za úžasnými památkami starými tisíce let v prachu a větru dávné Persie. Od skalnatých vrcholů pokrytých sněhem na severu po vyprahlé žhavé pouště na jihu, míjet budete zerodované vulkanické pláně, starobylá říční údolí a truchlivé stíny dávno opuštěných hradů při odvážné výpravě za odlehlými poklady, z nichž mnohé jsou na seznamu UNESCO.

Takht-e Soleiman – Šalamounův trůn

Působivá přehlídka ruin starých 1500 let leží rozeseta na vulkanickém okraji holé pustiny západně od Zandžánu, nedaleko městečka Takab. Takht-e Soleiman (Šalamounův trůn – úvodní foto) byl kdysi významný zoroastriánský chrám ohně a za své pojmenování vděčí místním, kteří ho tak uchránili před zničením arabskými útočníky v 7. století. Lokalita zahrnuje termální jezero, což je další důkaz o vulkanické aktivitě v regionu, a také nahodilé kamenné stavby v různých stádiích rekonstrukce. Nedaleký „děravý kopec“ Zendan-e Soleiman (Šalamounovo vězení) odmění návštěvníky výhledy na sirný kráter a hrstku malých horkých jezírek bublajících kolem.

Arménské kostely

Do Arménie a severní Persie prý přinesli křesťanství svatí JudaTadeáš a Bartoloměj v 1. stol.n.l. a jejich odkaz představují tři krásné kostely tyčící se v divoké hornaté oblasti kolem hranic v dnešním západním Íránu. Dodnes významná poutní místa pocházející z doby kolem roku 700 n.l. přečkala zemětřesení, války, vrtošivé diktátory i riskantní renovace. Nejlépe přístupný Svatý Štěpán (Maghardavank) stojí v zerodovaném červeném kaňonu vysoko nad řekou Araks. Zatímco zdobená kamenná kopule, venkovní rytiny a přilehlé ambity byly zrestaurovány, v hlavním interiéru práce stále probíhají. Nejstarší kostel Qareh Kalisa, který je zároveň nejkompletnější, stojí osamoceně na větrné výspě nedaleko míst, kde se odehrála historická Bitva na Čaldiránské rovině. Dvojice věží se tyčí nad bohatě vyřezávaným kamenným výjevem znázorňujícím světce a náboženské ikony a jednou ročně v létě se zde konají oslavy svátku. Odvážní se mohou vydat ke třetímu kostelu, malé kapli Dzordzor, přesunuté nad stoupající vody přehrady na řece Zangmar asi 40 km od města/pevnosti Maku směrem do pustiny. Je potřeba mít s sebou dobrého průvodce.

Údolí řeky Araks

Impozatní údolí řeky Araks, která tvoří severní hranici Íránu s Ázerbájdžánem a Arménií (které jsou stále v konfliktu kvůli spornému regionu Náhorní Karabach), bylo v biblických dobách místem obchodníků, zvědů i záškodnických armád. Silnice obklopená strážními věžemi vede po dramatickém jižním íránském břehu a klikatí se vesnicemi z hliněných cihel, kolem rozpadajících se ruin a vysokých rozeklaných vrcholků. Zůstává předmětem debat, zde je Araks skutečně řekou Gihon ze Zahrady Eden, ale je očividné, že severní břeh (s jeho vybombardovanými stanicemi, opuštněnými vlaky a zabarikádovaným tunelem) žádným rájem není. K hlavním atrakcím údolí patří Kordasht Hammam, starobylé podzemní lázně vzdálené jen kousek od Arménie, a mosty Khodaafarin přes Araks pocházející ze 13. století a dnes vedoucí do postapokalyptické země nikoho. I když cestování údolím na íránské straně je naprosto bezpečné, buďte opatrní, kdy vytáhnete fotoaparát, protože pohraniční hlídky jsou pověstně paranoidní.

Bazar v Tabrizu

Možná nejsnáze přístupná starobylá památka v západním Íránu je rozsáhlý, stále fungující Bazar v Tabrizu (UNESCO), jeden z největších a nejstarších krytých bazarů na světě. Tabriz byl kdysi perskou metropolí a dnes je to moderní město s téměř 2 miliony obyvatel, zatímco tento labyrint klenutých chodeb, stánků, dílen řemeslníků, čajoven a karavanseráje byl zastávkou cestovatelů a kupců na Hedvábné stezce po více než tisíciletí. Bazar má různé sekce, které nabízejí závratnou škálu koberců, koření, zlata, stříbra, mědi, potřeb do domácnosti, bot, keramiky a čerstvých plodin. Tak jako Théseus, který v řecké mytologii vstoupil do labyrintu, aby bojoval s Minotaurem, však nejspíš budete potřebovat s sebou klubíčko vlny, abyste se pak dostali ven.

Pevnost Qal’eh Babak

Babak Khorramdin, ázerbajdžánský vůdce povstání z 9. století, vybudoval svojí velkolepou citadelu na skalnatém srázu vysoko nad městem Kaleybar v hornaté severní oblasti. Dnes se k hradu či pevnosti Qal’eh Babak dostanete po několika hodinách namáhavého výstupu z vesnice. Poslední část pod vrcholem tvoří kamenné schodiště vinoucí se skalní rozsedlinou nad strmými skalami, takže působí jako z Tolkiena. Následné výhledy 360° jsou adekvátně úchvatné a hrad vypadá obzvlášť fotogenicky v nízkém světle od konce podzimu do začátku jara. Nevydávejte se sem však v létě, protože na celé trase výstupu není žádný stín.

Mauzoleum Sheikh Safi-od-Din

Za vysokými zdmi kolem hlavního tahu ve městě Ardabil leží jeden z nejvážnějších otců súfismu, Šejch Safí. Svatostánek původně postavil po jeho smrti v roce 1334 syn Sadr, ale rozšířili ho následovníci-safíovci v 16. století. Mauzoleum je na seznamu UNESCO a zahrnuje složité modré mozaiky a klenuté stropy v interiéru, kachlemi obložená nádvoří, formální zahrady, kuchyně a nespočet vedlejších podpůrných budov jako přední příklad tradiční íránské architektury. Na místě je také několik muzeí a pokračují renovační práce, zatímco se zde setkávají sofističtí poutníci, studenti islámského umění a zvědaví turisté. Je škoda, že většina slavné místní keramiky je nyní v Petrohradu.

Hrad Qal’eh Rudkhan

Nedaleko často fotografované vesnice Masuleh se tyčí Qal’eh Rudkhan, pěkný příklad pevnosti ze seldžukovského období na zalesněném výčnělku v pohoří Alborz. Původně se to byla sasánovská (předislámská perská) stavba, avšak Seldžukové (středověcí Turci) přišli o 800 let později a jejich dílem je současná pevnost s kamennými hradbami o délce 1500 m (jimiž procházejí úzké střílny pro lučištníky a díry pro lití horkého oleje), které spojují sérii nedobytných věží. K této hrozivé pevnosti se dostanete po velmi strmém (naštěstí zastíněném) výstupu. Opotřebované kamenné schody se vinou vysoko nad potokem s mechovými břehy a zeleným lesem až k ponuré vstupní bráně. Odpočiňte si pak při společném čaji s pověstně přátelskými místními.

Majestátní skalní hrobky achaimenovských králů Persie

Súsy

Není potřeba opouštět město: moderní oáza Shush se táhne kolem základny starověkých Sús, jejichž zbytky jsou k vidění na plochém ústředním kopci. Súsy (Susa) byly osídleny po více jak šest tisíciletí a k jeho obyvatelům patřila jména známá z biblické historie. Patří k nim Dareios I. Veliký, který zde měl svoji metropoli a byl velkým příznivcem sálů na sloupech s otevřenými stěnami; jeho Velká apadana byla předchůdkyní větší verze vybudované v Persepoli (foto). Lokalita zahrnuje všechny klasické archeologické stereotypy: prašné prostředí, rozbité sloupy, výkopy, vysoké teploty a exotická pouštní atmosféra. Súsy srovnali se zemí Mongolové.

Írán – potomek Persie

Mauzoleum ílchána Öldžejtüa

Stavba připomínající cihlovou vesmírnou loď s tyrkysovou kopulí zvedající se na vyprahlých polích Sultaníje je připomínkou, že zemi kdysi vládli Mongolové. Inovativní dvouplášťová kopule vysoká téměř 50 m je na seznamu UNESCO coby mistrovské dílo architektury svého období a stojí na oktagonální základně obklopené 8 minarety a sály (iwan), které nepochybně posunuly technologii 14. století kupředu; existují dokonce domněnky, že stavba ovlivnila indický Tádž Mahal vybudovaný o tři staletí později. Zatímco interiér je stále pokrytý lešením, úzká schodiště vedou na vysoké klenuté balkony vyzdobené složitými obrazci z kachlí a přitom skýtají bezkonkurenční výhledy na okolní krajinu, kde jsou k vidění ruiny několika menších staveb.

Zikkurat Čogha Zanbíl

V Khuzestanské nížině mezi městy Shush a Šúštar (Shushtar) se zvedá největší cihlový zikkurat na světě, který je zároveň nejlépe dochovalým příkladem elamské architektury. Je starý více jak 3000 let a byl zasvěcen elamskému bohu Inšušnakovi, přičemž původně ho tvořilo pět úrovní nahoře zakončených chrámem. Dnes se však dostanete jen do spodního patra: všimněte si pásu popsaného klínovým písmem kolem základny ve výšce hlavy a také se podívejte po zachovalých stopách dítěte v dlažbě. V oslepujících paprscích zapadajícího pouštního slunce vypadá zikkurat v barvě ohně téměř jako výjev z Marsu.

Šúštarský historický vodohospodářský systém

Je úžasné, čeho je možné dosáhnout se skupinou zajatých římských inženýrů. Když místní panovník Šápúr I. v roce 260 n.l. porazil císaře Valeriána, podle pověsti byli vojáci poraženého pověřeni úkolem zvládnout tok řeky Karún v Šúštaru. Práce na tom už probíhaly od doby Daria před 500 lety a rozsah výsledného zavlažovacího systému je ohromující. Přehrady, mosty a jezy odklonily vodu řeky Karún do kanálů a podzemních tunelů a poháněly sérii vodních mlýnů, kdy následný odtok umožňoval kultivaci vyprahlé nížiny Khuzestani. Části systému jsou používány dodnes a vytvářejí energii tím, že pohánějí malý hydrogenerátor. Některé mosty se sice už zřítily, ale voda protékající strouhami a náhony a řítící se do zadržovacího kanálu stále představuje působivý pohled (foto).