„Jeskynní syndrom“ drží očkované lidi dál v izolaci

Po roce stráveném bez společnosti přátel a kolegů mají někteří lidé problém obnovit své běžné společenské vztahy.

Poté, co jí byl v listopadu 2020 diagnostikován covid-19, Andrea King Collier měla pochybnosti, že protilátky, které se u ní vytvořily jako odpověď na nemoc, ji ochrání před druhou nákazou, a byla rozhodnutá být mezi prvními, kdo se nechá očkovat. Obyvatelka města Flint v americkém Michiganu se zaregistrovala na každém očkovacím místě v okolí a stále hledala způsob, jak co nejdříve dávku dostat. Dne 21. února dostala druhou dávku vakcíny Pfizer. Ale když agentura CDC dala 8. března zelenou očkovaným lidem, aby mohli obnovit své před-pandemické aktivity, jako je scházení se venku bez roušek, neprožívala pocit svobody, jaký představovala. Pokud nic jiného, měla stále obavy z nákazy. Zatím si ještě nedala jídlo v restauraci ani se nesetkala s nikým mimo svoji pandemickou „bublinu“. Kdysi nadšená cestovatelka si dnes nedovede představit, že by v dohledné době nesedla do letadla.

Po roce v izolaci mnoho lidí důvěrně poznalo, co je to společenská izolace, a nyní se bojí vrátit se k  dřívějšímu životu, i když jsou už plně očkováni. Tento stav má už dokonce svůj název: klinické označení zní jeskynní syndrom. Na světlo se dostává skutečnost, po roce stráveném zavřeni doma, to pro některé lidi bude obtížný přechod. Jacqueline Gollan, profesorka psychiatrie a behaviorálních věd na Northwestern University (Illinois, USA), říká, že přizpůsobení se novému normálu, ať už se jedná o cokoli, vyžaduje nějaký čas.  „Změny spojené s pandemií daly vzniknout spoustě obav a úzkostí kvůli hrozícímu onemocnění s úmrtí, spolu s dopady v mnoha oblastech života. I když je pak člověk už očkovaný, stále pro něj může být obtížné se zbavit strachu, protože přehnaně vnímá nebezpečí a pravděpodobnost.“

Nedávná studie Americké psychologické asociace uvedla, že 49 % dotazovaných dospělých osob předpokládalo, že nebude nijak příjemný návrat k osobním kontaktům a interakcím, až pandemie skončí. Zjistila, že 48 % lidí, kteří už dostali vakcínu proti covid-19, se podle svých slov cítilo podobně. Tyto dlouhodobé psychologické dopady však byly předvídané. V květnu 2020 výzkumníci z University of British Columbia v Kanadě publikovali v časopise Anxiety studii, která předpokládala, že odhadem u 10 % lidí se během pandemie poté, co čelili vážným psychologickým problémům, rozvinou stresové syndromy, jako je posttraumatická stresová porucha (PTSD), poruchy nálady či úzkostná porucha.

Alan Teo, docent psychiatrie na Oregon Health and Science University, přičítá jeskynní syndrom třem faktorům: zvyku, vnímání nebezpečí a společenským vazbám.  

„Museli jsme se naučit nosit roušky, uplatňovat fyzický odstup, nezvat k sobě lidi. Je velmi těžké zvyk přerušit, jakmile si ho vytvoříte. Objevil se rozpor mezi skutečnou mírou nebezpečí a tím, co lidé jako nebezpečí vnímají.” Přitom dodává, že stále jsme „zaměření na riziko infekce a úmrtí spíše než riziko umírání z osamělosti a odpojení od světa.”

Lidé nejsou ochotni obnovovat svůj život před covidem z různých důvodů. Někteří stále mají strach z nemoci, zatímco jiní nechtějí ztratit pozitivní přínosy, které jim nucená izolace a samota přinesla. Genesis Gutierrez (M), student University of California v Los Angeles, zjistil, že se mu životní styl během pandemie zamlouval více, především kvůli penězům, které ušetřil díky virtuální návštěvě univerzity.  

„Život po pandemii znamená, že se budu muset opět přestěhovat do Los Angeles a platit absurdně vysoký byt, abych mohl chodit na vyučování, které jsem mohl sledovat doma. Z domova jsem mohl pracovat, věnovat se mimostudijním aktivitám a zároveň poznávat sám sebe.”

Pokroky v technologii podle Tea vystavily lidi většímu nebezpečí vzniku hikikomori, což je extrémní verze společenského stáhnutí se trvající min. 6 měsíců, která se povrchně podobá účinkům agorafobie, strachu z otevřených nebo přelidněných míst.  

„Zásadní otázka zní, zda prevalence tohoto typu extrémních stavů se může zvyšovat v důsledku covid-19, především u adolescentů a mladých lidí, kde je riziko větší, protože v tomto stádiu bývá často tohle extrémní společenské stažení se identifikováno,“ říká Teo.

Takže co se dá dělat, když má někdo strach chodit ven? Potřebují lidé trpící jeskynním syndromem odbornou léčbu nebo jen trochu času na přizpůsobení se? Jacqueline Gollan z Northwestern University říká, že vše závisí na míře závažnosti. Pokud má člověk symptomy vyčerpání, deprese či úzkosti, doporučuje opatření, která dávají pocit smyslu v životě: meditaci, modlitbu, čtení knih, hraní na hudební nástroj nebo poslouchání hudby. Léčba závažnějších případů úzkosti vyžaduje účinnou psychoterapii s odborníkem v oblasti duševního zdraví, který může nabídnout kognitivní terapii nebo jinou léčbu, která postupně člověka vystavuje stresujícím situacím, aby se zbavil svého strachu. Někdy může být přijít ke slovu i medikace. Teo říká, že existuje typ zkresleného myšlení „možná vše bude lepší později“: „Na základně toho, co víme o imunitě a nových variantách, je to ale právě naopak.“