Tuatha Dé Danann, nazývaní také Zařící lidé, byli dávný předkeltský kmen v Irsku, pátý v pořadí, který na ostrov ve starověku pronikl. Později byli spojováni s elfy a pohádkovým „bájným lidem“, ale jejich podoba v irských mýtech se vůbec nepodobá elfům a vílám dnešního folkloru. Nebyli to obyčejní lidé: byli popisování jako elegantní, krásní a dokonce zářící, tajemné bytosti, které přišly se tajnými vědomostmi bohů. Když se nad jejich příběhem zamyslíte, spatříte celou škálu podobností se starověkými mytologiemi z jiných částí světa.
Polobohové připluli na lodích, které se snesly z nebes za velké mlhy, která bránila proniknout slunečním paprskům po 3 dny a noci. Poté lodě zapálili, takže byli nuceni zůstat natrvalo. Tuatha Dé Danann se překládá jako „lidé bohyně Danu“, což byla pravěká bohyně matka. Jméno Danu či Asura nese také jedna hinduistická bohyně, přičemž může znamenat „prvotní vody“. Někteří zde vidí paralelu s antickou Dianou, jejíž jméno bylo odvozeno z proto-indoevropského jazyka a znamená „jasná obloha“. Pro Římany to byla bohyně lovu, Měsíce a přírody.
Jsou zde však ještě další zarážející podobnosti s mnoha starověkými mytologiemi, mimo jiné s biblickými nephilim a sumerskými Anunnaki. Lidé z izraelitského kmene Dan se smísili s kanánskými Tuatha De Danann, kteří byli také známí jako „Dračí páni Anu“ a prý byli potomky dávného sumerského božstva Anunnaki. To je také jeden z výkladů textu, „boží synové spojili s lidskými dcerami“, jak uvádí kniha Genesis, kapitola 6, v příběhu o nephilim.”
Existuje ale také řada paralel mezi bohyní Danu a indickou Rgvéda, nejstarší z posvátných knih hinduismu.
Božští Tuatha, kteří prý měli zrzavé vlasy a zelené či modré oči, měli nadpřirozené schopnosti a dovednosti. Vyznavači teorie o dávných astronautech věří, že je to důkazem vyspělé mimozemské technologie. Měli prý 4 velké poklady (či talismany), které představovaly jejich dovednosti. Prvním z nich byl tzv. Kámen osudu (Fal), který vykřikl, když se na něj postavil pravý král Irska. Později byl umístěn na vrch Tara, sídlo Velkých irských králů. Druhý z nich byl Nuadhův kouzelný meč, který způsoboval pouze smrtící rány. Třetí byl prak slunečního boha Lugha známý svojí přesností. A poslední byl kotlík Daghdy, z kterého proudil nekonečný zdroj potravy.
Zářicí lidé bojovali s Fomóiry, další skupinou nadpřirozených dobyvatel Irska, jejichž jméno znamená „podmořští lidé“ nebo „podivné nadpřirozené bytosti“. Někdy byli popisování jako napůl zvířata a jako nepřátelští. Někteří s Fomóirů se však přizpůsobili a smísili s Tuatha. V Knize o invazi jsou Fomóirové identifikování jako „potomci Kaina nebo Noemova syna Cháma.”
V následných vítězných válkách s Fomóiry a polo-fomóirskými lidmi Breas, kteří na čas vládli i nad Tuatha, se stal králem Irska mladý hrdina Lugh. Když se lépe podíváme na božstvo nazývané Lugh, spatříme biblické podobnosti, ale i spojení s dalšími evropskými mytologiemi.
Král Lugh, keltský Pán světla, byl bohem mladého slunce, bouře či nebe a vedl Tuatha v boji proti Fomóirům; porazil svého dědečka, obřího vůdce kyklopů Balora. Během druhé Bitvy u Mag Tuired porazil Balora svým prakem, což připomíná příběh Davida a Goliáše z Bible. Lugh měl prý jako společníka psa jménem Fáil Inis, jehož kožešina dokázala svým dotekem proměnit vodu ve víno. Lugh byl prý kdysi dobře znám v celé Evropě.
Keltský jmenovec Lughnasadh pochází z mýtů o bohu Lughovi, což je božstvo uctívané v mnoha kulturách a téměř univerzálně všemi Kelty. Lugh byl patronem umění a řemesel, proslulý svými mnoha různými talenty. Julius Caesar ho ve svých zápisech přirovnával k římskému Merkurovi (řecký Hermes). Starověcí polyteisté měli pozoruhodný pohled na svět, který jim umožňovat nalézat známé atributy u cizích božstev. Proto Caesar tvrdil, že Keltové uctívají stejné bohy jako Řekové a Římané, jen pod jinými jmény.
Jméno Lugh má navíc lingvistickou podobnost se jménem Lucifer. Postava Lucifera má skutečně mnoho společných rysů s Lughem a s dalšími bohy, kteří se vydali čarodějnickou cestou. Je to běžné prométheovské téma: bohové rozumu přinesli lidstvu znalost umění. Obě božstva navíc bývají považována za nositele světla a vědění (gnosis).
I když Tuatha Dé Danann měli po určitý čas navrch, svoji moc ztratili kvůli dalším příchozím, což byli Milesianové. Tyto lidé, možná už Keltové, zatlačili poražené Tuatha do podzemí. Podle mytologie Tuatha Dé Danann žijí v podzemním světě, kam je možné se dostat pouze skrz portály. Tyto brány mezi světy se mají nacházet u megalitických staveb a kopců.
Tuatha Dé Danann, kdysi považovaní za bohy a bohyně, postupem času zdegradovali na pohádkové elfy a víly. A přestože je mnozí na irském venkově stále respektují a obávají se jich, pro většinu lidí se staly předmětem moderních pohádek.
Pověsti o těchto bozích a bohyních sice nezapadly v čase, dnes se ale zájem o Tuatha Dé Danann vrací. Vyznavači teorií o starověkých astronautech spatřují mnohé prozrazující stopy v příbězích druidů, ve zvláštních megalitických stavbách po celém světě, a dokonce i v pověstech o obrech severoamerických Indiánů. Tito obři prý také měli zrzavé vlasy, ale objevili se daleko od Irska a dlouho před známým příchodem Evropanů do Severní Ameriky.