Lodní výlet do Antarktidy

Ne náhodou patří výprava do Antarktidy k životním zážitkům – bílý kontinent skýtá jedinečnou sílu a krásu, které Vám zůstanou v paměti ještě dlouho poté, co necháte zamrzlé pláně s tučňáky daleko za sebou. Jedná se o místo na Zemi, kde má příroda stále hlavní slovo.

Drakeův průliv

Loď se závratně naklání ze strany na stranu. Příbory se posouvají na stole, občas se rozbije talíř, a ostatní cestující vrávorají kolem, jakoby hojně popili vodku na palubě Akademik Ioffe, ruského polárního výzkumného plavidla. To je on, proslulý Drakeův průliv s jeho vlnobitím, před kterým jsme byli varování: je neúnavné, hází s vnitřnostmi, a stále znovu nabízí pohled na horizont a na oceán. Rozloučili jsme se s Ushuaiou, vypluli do průlivu Beagle a teď jsem na otevřeném moři – vlastně ne tak docela, jsme ve vlnami bičovaném Drakeově průlivu širokém téměř 1000 km, nejbouřlivějším úseku moře na planetě, kde se setkává jižní Atlantický a Tichý oceán. Cesta z konce Jižní Ameriky do Antarktidy nikdy neznamenala obyčejnou plavbu. Ve skutečnosti bývala předmětem obav i zkušených mořeplavců, s mocnými vlnami a zuřivými bouřemi, které zmítají loděmi jako s papírovými hračkami, jako by se jim stále znovu a znovu snažily zabránit dostat se na ledový kontinent. Průliv dostal jméno po největším mořeplavci 16. století, Francisi Drakeovi, ale byl to Willem Schouten, který ho v roce 1616 přeplul jako první, kdy obeplul a pojmenoval Hornův mys. „Sliboval jsem, že to bude rock´n´roll“, říká vedoucí expedice Boris Wise s úšklebkem. „A myslel jsem ve stylu ACDC“. Sledujeme volné moře a silné vichřice na Beaufortově stupnici, a i když zatím ještě nenarážíme hlavou do věcí kolem, v noci jsme ukolébáni vlnami ke spánku. Ale při děsivých příbězích, které vyprávěli veteráni plaveb do Antarktidy, se zdá, že jsme prošli lehce. Když je oceán ve své nejzrádnější podobě, vlny prý dosáhnou až k horní palubě, takže téměř pohltí celou loď.

„Antarktidu si musíte zasloužit – a Drake je vaše vstupenka, přechodový rituál,“ říká dr. Ari Friedlaender, biolog zaměřující se na velryby a docent na Institutu mořských savců Oregonské univerzity. Ari patří k mnoha odborníkům, kteří nás vzdělávají a baví při dvoudenní plavbě přes Drakeův průliv, kdy vypráví fascinující zajímavosti o všem, od chování keporkaků až po to, jako rozeznat tučňáka oslího od tučňáka uzdičkového. Mezi přednáškami se blíže poznáváme – mnozí na lodi (tak jako já) míří na sedmý kontinent poprvé. A když houpání na chvíli utichne, zamíříme na palubu, hledíme na nekonečný oceán a sledujeme občasného buřňáka či albatrosa osaměle plujícího po obloze.

Antarktida na obzoru

Můžete se rozplývat nad krásnými fotografiemi v lesklých časopisech a sledovat dokumenty v televizi, ale nic Vás ve skutečnosti nepřipraví na realitu v Antarktidě. Je to místo, které musíte vidět na vlastní oči a vnímat svými smysly. To jsem si uvědomil okamžitě poté, co jsem zvedl žaluzie ve své kajutě a pocítil vlnu vzrušení – tady je, leží přede mnou v celé své klidné kráse. Probudili jsme se do svěží modré oblohy, tmavých obrysů hor se zasněženými vrcholky a „uvítací párty“ v zálivu Fournier Bay v podobě 30 keporkaků chrlících vodu, vynořujících se a potápějících neuvěřitelně blízko naší lodi, což doprovázely naše výkřiky úžasu a zběsilé cvakání fotoaparátů. Skočili jsme do člunu Zodiac a vypluli přes záliv, kdy jsme míjeli srstnaté tuleně lenošící na ledovcích a nevšímající si naší přítomnosti a tuleně leopardí s otevřenými tlamami – jsou to mohutní dravci, kteří váží až 300 kg a rádi si pochutnávají na tučňácích. To vše ale byla jen předehra k hlavnímu zážitku toho odpoledne na ostrově Cuverville, který je domovem kolonie asi 15 000 tučňáků oslích (jedné z největších v Antarktidě). Teprve teď jsem věděl, že jsme skutečně dopluli do Antarktidy. Tučňáci oslí plavali pozoruhodnou rychlostí kolem našeho Zodiacu. Na pevnině nejsou zdaleka tak ladní, o to víc jsou komičtí: jsou to jacísi klauni mezi tučňáky, kteří vydávají zvuky připomínající troubení na párty trumpetku a sjíždějí ledové svahy hlavou napřed. Také jsou od přírody zvědaví. Udržuji si uctivou vzdálenost, ale jeden přišel až ke mně, kloval do mých gumáků a tahal mě za kalhoty. Většina tučňáků oslích byla ve svém obvyklém hravém rozpoložení s hladkým peřím, ale pár jich vypadalo, jako když vybuchne polštář, což znamená, že procházeli svým každoročním línáním. Nálada lodi Akademik Ioffe byla optimistická, když růžové svítání zvedlo oponu dalšího krásného dne. Bylo nám dopřáno nejlepší počasí za sezonu, a také privilegium prohlédnout si americkou stanici Palmer Station na ostrově Anvers, nejmenší ze tří amerických antarktických výzkumných stanic. Vědci zde zkoumají všechny aspekty mořského ekosystému, od ledového prostředí po hnízdiště. Na méně učené úrovni je Palmer Station místem, kde můžete dostat razítko do cestovního pasu a ochutnat vynikající brownies. Příroda to odpoledne posunula laťku výše, když naše loď proklouzla úzkým průlivem Lemaire s kolmými stěnami, kterému se také přezdívá „Kodak Gap“. Je to mimořádně krásné místo, kde hory připomínající tesáky ostře vyčnívají nad vodou hladkou jako zrcadlo. Opět na palubě jsme hráli hru, kdo zahlédne tučňáka a kdo tuleně. Mluvil jsem s ostřílenou polární cestovatelkou, který mi vyprávěla, že poprvé přicestovala do Antarktidy za zdejšími živočichy, ale vrací se sem kvůli ledu. To jsem si nedovedl představit do chvíle, než jsme to odpoledne otočili náš Zodiac kolem ostrova Pléneau u Hřbitova ledovců. Jak název naznačuje, Hřbitov je místem, kde ledovce najely na mělčinu a pomalu tají. A byly to pořádné ledovce – je vidět menší ledovce a jejich kusy, jiné jsou velké jako hrady nebo připomínají jako obří houby. Tak tak jsem dokázal rozeznat kajakáře, kteří pádlovali skrz led v dálce.

„Tuleň leopardí jednou objal kajak a chtěl se svézt,“ říká náš průvodce-přírodovědec Derek Kyostia, když míříme zpátky k lodi a den přechází v pastelový soumrak.

Přistání na kontinentu

Existují okamžiky, na které čekáte celý život, a vstoupit na antarktický kontinent je jedním z nich. Naší destinací byla zátoka Neko Harbor a opět jsme si vytáhli eso, co se počasí týče. Když náš Zodiac přistál, slunce se právě začalo plížit po úbočí hor a ledovec se s velkým rachotem rozpadl, což vyvolalo vlnu, která smetla zdejší tučňáky oslí, takže sjeli po pláži v oblacích peří. Ve zmrzlém tichu rána vše vypadalo jako čerstvě vyražené, když jsme procházeli kolem tučňáků klouzajících po ledu a šplhajících na vyvýšeninu, která skýtala výhledy na zátoku Horseshoe Bay. Když už se zdálo, že Antarktida nemůže být úžasnější, jsme připluli do zátoky Wilhelmina Bay, kterému zde říkají krátce Wilhelmina.

„Wilhelmina je nejkrásnější místo na Zemi,“ říká Ari. A má pravdu. Prostředí je tak vznešené, že vzbuzuje výkřiky úžasu: dokonale klidné moře odráží hory pokryté sněhem, které se drsně zvedají nad zálivem a ledovce stékají po jejich svazích jako cukrová poleva. Pak ale ticho porušilo rozléhající se bublání, které připomínalo tisíc šnorchlů najednou. Je to keporkak a přivedl s sebou pár kamarádů. Najednou jsme se ocitli v blízkosti těchto obrů z hlubin, kteří podle všeho předvádějí show v náš prospěch. Okouzleně jsme sledovali, jak máchají ocasy, kdy jsme mohli zahlédnout parazity a vzory na jejich ocasech, které je odlišují tak jako otisky prstů. Někteří odpočívali a chrochtali blízko hladiny, jiní se krmili z bublinkové sítě nebo kroužili pod hladinou a vyfukovali bubliny, aby svou kořist dostali blíž k hladině. Někdo vykřikl a všichni jsme se otočili, abychom spatřili gejzíry tryskající jako obří fontány v pozadí s odpoledním sluncem.

Co však skutečně hýbe Ariho člunem je věda prováděná ve Wilhelmina Bay. „Dnes jsme viděli asi 120 keporkaků. Wilhelmina je mimořádná tím, že přitahuje velké množství drobných korýšů (kril) v létě i v zimě, takže sem připlouvá mnoho živočichů, kteří se jimi živí. Keporkakové, tuleni krabožraví, srstnatí tuleni a plejtváci, ti všichni navštěvují tento záliv v různou dobu v roce a v opravdu vysokých počtech. Je to ráj pro živočichy, které chceme v Antarktidě vidět. Ve Wilhelmina Bay každý rok dáváme štítky na velryby, abychom věděli, jak se živí, v jakou denní dobu a jak často, a tak si můžeme udělat představu, jak důležitá je tato lokalita pro zvířata. Štítky jsou nenápadné, k velrybám přilnou pomocí přísavky, drží se asi 24 hodin a jsou vybaveny stejným druhem senzorů, jaké jsou ve smartphonech; ty nám skýtají sklon a směr velryby ve 3D.“

To odpoledne jsme pluli do zátoky Cierva Cove, kde ledové útvary klamou svým měřítkem a tvary. Čluny Zodiac nás vezly kolem ledovců o velikosti hotelů, s oblouky lesknoucími se opaleskující modří, a s tuleni srstnatými, leopardími s Weddellovými pózujícími na ledu. O „třešničku na dortu“ se postaral ohnivý západ slunce, když jsme mířili zpátky k lodi.

Zátoka Whalers Bay a ostrov Half Moon Island

U výprav do Antarktidy je dnes kladen velký důraz na ekologičnost a ohleduplnost k životnímu prostředí, s cílem vytvořit ambasadory přírody a nezanechat za sebou „víc než své stopy“, ale nebylo to tak vždy. Při plavbě do kaldery činné sopky jsme nasedli do Zodiaců a zamířili k šedé pláži ve Whalers Bay („Velrybářské zátoce“) na Deception Island („Klamajícím ostrově“). Komerční lov velryb zdecimoval zdejší populaci těchto kytovců a zbytky někdejší velrybářské stanice (fungující v letech 1906-1930) je možné spatřit dodnes, poničené časem a působením živlů. Dnes pláž obsadili tuleni, kteří poléhavají kolem zrezivělých nádrží na palivo, zápasí ve vodě a pronásledují každého, kdo se příliš přiblíží.

V návalu aktivity posledního dne v Antarktidě jsme se vysvlékli do plavek, abychom si dopřáli polární plavání, ale bylo to spíš jen ponoření se a ošplouchání ve vodě o teplotě 2 °C. Half Moon Island („Ostrov půlměsíc“) byl naše poslední zastávka, kde nás uvítala početná kolonie tučňáků uzdičkových kolébajících se a skákajících po kamenech na oblázkové pláži a užívajících si výhled z výšky (tak jako my) obklopeni skalními věžičkami a věžemi. Vrhnul jsem poslední pohled na Antarktidu: zdejší krajina je tak čistá a tučňáci plně zabráni do svých aktivit. Je to příroda v její nejčistší podobě, kde vládnou zvířata a my pouze procházíme. Čekal na nás Drakeův průliv a pak návrat do civilizace. Ale musíme souhlasit, že už nebudeme jako dříve – Antarktida Vás změní a zůstane s Vámi navždy.

Jak na to

Odborníci na plavby do Antarktidy mohou cestovatelům pomoci při výběru programu a kajuty a mnozí také zajišťují rezervace letů + dopravu v Argentině. Většina lodí do Antarktidy vyplouvá z města Ushuaia v Argentině. Aerolinie Aerolíneas Argentinas provozují přímé lety mezi Buenos Aires či El Calafate a Mezinárodním letištěm Ushuaia. Sezona plaveb do Antarktidy probíhá od listopadu do března (tj. léto a začátek podzimu na jižní polokouli). Březen je nejlepší doba pro pozorování mořských savců.