Kdo by neznal samurajů. Rytíři středověkého Japonska, kteří sloužili svému pánovi tak věrně, že pan měl pro ně větší cenu než jejich vlastní život. Přísně dodržovaly kodex Bušidó a znali jen dva druhy smrti. Buď hrdinskou smrt v boji, nebo rituální sebevraždu seppuku, pokud někdo potupil jejich čest. Existovala i třetí možnost, klidná smrt, avšak takovým způsobem zemřel jen nepatrný zlomek samurajů. Tak jako středověký rytíř i samuraj měl své zbraně. Štít však nepoužíval. Místo něj ho chránilo brnění a jeden z nejslavnějších a nejpropracovanějších mečů v historii – katana.
Katana je meč, který se objevuje v Japonsku od 15. století, čili od nejslavnějšího období samurajů, poznamenaného občanskými válkami. Má zakřivenou čepel, podobně jako šavle. Dělí se na ostří, záštitu a rukojeť.
Délka meče byla od dvou do tří šaku, nebo i od 60 – 90 cm. Pro samuraje to byla nejcennější věc v jeho životě. Podle kodexu bušidó je Katana samurajovou duší. Dědila se z generace na generaci. Byla tak ceněna, že pro její nošení se vytvořily speciální předpisy, podle nichž musel být meč uložen v pochvě v horizontální poloze tak, aby čepel při nošení visela ostřím nahoru.
Tento způsob se nazývá Tsurumaki Gatame No Shio To. Díky tomuto předpisu mohl samuraj okamžitě po vytažení meče provést výpad. Spolu s katanou nosil samuraj i dýku Wakizashi, kterou nosil u sebe, i když musel odložit katanu. Ta se také dědila a sloužila buď v boji zblízka, nebo, ve větší míře, na provedení seppuku. Obě zbraně tvoří Daisy, čili symbol třídy samurajů.katana4
Čepel katany se vyrábí spojením speciální tvrdé oceli s vyšším obsahem uhlíku a speciální měkké oceli s nižším obsahem uhlíku. Zhotoven samotné čepele trvá dlouhou dobu a vyžaduje mistrovské dovednosti. Čepel se v podstatě neustále překováva, přičemž se při každém kutí přidávají další a další vrstvy oceli. Nakonec se z kombinace ocelí KOBUS a Gita vytvoří měkké jádro čepele, na kterém je tvrdý plášť. Díky tomu je čepel maximálně pružná a pevná. Ostří se kuje samostatně. Zbytek čepele se nekalí, a tak je velmi malá pravděpodobnost, že by se čepel zlomila. Právě čepel proto bývá nejdražší částí meče. Kromě ní se ještě skládá z rukojeti a pochvy.
Historie katany se začala psát koncem 10. století. Tehdy se Japonci seznámili se způsoby zpracování oceli, což bylo základem pro výrobu japonských mečů. Podle japonské legendy zakřivený meč vynalezl kovář Amakuni již kolem roku 700 n. l. Později se objevují meče Koto, avšak za předka katany můžeme považovat meč tači. Tento meč již byl podobný Katane, ale byl větší. Používali ho zejména jezdci.
V letech 1274 a 1281, tedy v období mongolských vpádů, však meče tači přestaly vyhovovat bojovníkem, a tak museli kováři přejít na nové typy mečů, díky čemuž se katana začala vyvíjet do podoby, v jaké ji známe dnes. Svou konečnou podobu katana získala v 15. století, ale ve velkém se začala vyrábět až v 16. století, kdy v Japonsku vypukly spory o moc, které vyústily do občanské války.
Miyamoto
Tak jak byly slavné katany, byli slavní i jejich majitelé. Nejslavnějším samurajem je Miyamoto Musachi (1584 – 1645), autor „Knihy pěti kruhů“, který údajně vyhrál až 60 soubojů. Známý je také svým stylem boje, při kterém používal až dvě katany najednou.
Reformy Meidži s sebou v roce 1868 nepřinesly pouze otevření Japonska Západu, ale také postupný zánik samurajské třídy. Samurajové jako společenská vrstva svou roli dohráli v roce 1877 po porážce v bitvě o Širojamu.
S koncem samurajů nastává i úpadek výroby kvalitních katan. Nové meče se kuli narychlo pro potřeby armády a více se podobaly na západní. Jedním z takových mečů je meč šinguntó z roku 1934, který u sebe nosili vojáci během 2. světové války. Po porážce Japonska si američtí vojáci brali jako trofeje právě tyto meče, avšak do jejich rukou se dostalo i mnoho originálních samurajských katan.
V rámci regulace se meče ničily bez ohledu na svou historickou hodnotu. Je třeba mít na paměti, že samurajské katany se v době míru uchovávaly ve speciálních krabicích, a proto jejich laici pohledem nedokážou rozeznat od nových a levnějších mečů. Naštěstí Dr. Honma Dzundza, při vyjednávání po 2. světové válce prosadil u generála McArthur, že historické meče Američané zařadili mezi umělecké předměty díky čemuž jejich nezničili, pouze zaevidovali. Ostatní buď zničili nebo odvezli do USA.
Klasická výroba se i přes konci samurajů a moderní době nikdy úplně nezastavila. Vždy se našli kováři, kteří vyráběli tradiční meče gentaitó. Jedním z nich byl i Dr. Honma Dzundza, který dokonce založil Společnost na ochranu japonského meče. Díky ní se katany vyrábějí tradiční technologií dodnes.
Pokud jste se rozhodli koupit si katanu, měli byste se nejprve rozhodnout, kolik chcete do ní investovat. Pokud ji chcete jen na ozdobu, utratíte na ni maximálně pár desítek nebo stovek eur. Takové katany se však vyrábějí strojovo, tedy nemají velkou hodnotu. Pokud jste však sběratel a chcete opravdu meč, budete si muset připravit několik tisíc, možná i deset tisíc eur. Mluvíme o Katana, které se vyrábějí tradičním způsobem. Cena těchto mečů závisí na věku a stavu čepele. Při ručně kovaných Katana se sleduje kvalita kování a signování kovářského mistra. Cenu ovlivní i stav pochvy a rukojeti, která bývá v případě klasických katan umělecky zdobená. katana2
Katany jsou symbolem životního stylu samurajské třídy. Tyto meče měli takovou hodnotu, že měli dokonce vlastní jména. Pokud samuraj svůj meč ztratil v boji a náhodou přežil, musel provést rituální sebevraždu seppuku. Už v době svého vzniku měli velkou hodnotu a s přibývajícím věkem se jejich cena zvyšuje na šest a viacciferné čísla. I dnešní katany vyrobené klasickým způsobem, jsou velmi drahé. Jejich cena se pohybuje od 400 000 jenů.
Třeba zohlednit to, že jejich výrobci jsou v Japonsku i ve světě velmi uznávání. Jejich meče nejsou jen uměleckým předmětem, ale i plnohodnotnou zbraní. Ani způsob boje s katanou, který měl svá specifika (údery měly vést pouze na určité části těla), dodnes nezahynul a neustále se v Japonsku vyučuje. Nejpodobnějším bojovým uměním je kendó. Na druhé straně který sběratel starých zbraní by nechtěl mít ve sbírce ručně vyrobenou katanu, podle postupů, které se používaly celá staletí?