Své mexické dobrodružství můžete zahájit ve vinařské oblasti Valle de Guadalupe a pak se vydat do země kovbojů. Poté zamířit do zálivu Bahía de los Ángeles, kde uvidíte „světové akvárium“, a vyjet autem poznávat koloniální města. Nakonec se vydejte k azurovým vodám v La Paz na jihu poloostrova.
Valle de Guadalupe
Jezte, pijte a bavte se uprostřed zvlněných kopců vinné oblasti v Baja California.
Slunce zapadá za vysokými borovicemi, které vrhají dlouhé stíny na vinici Mogor-Badan, zatímco Paulina Deckman vzpomíná na dobu, kdy se sem poprvé přišla najíst. Bylo to před 6 lety, a zdejší jídlo bylo tak dobré, že si vzala šéfkuchaře za manžela! Drew Deckman, její manžel a nositel michelinských hvězdiček, nedávno zahájil Deckman’s en el Mogor, otevřený podnik, kde může předvést to nejlepší z čerstvého masa, ovoce a zeleniny z produkce ranče, spolu se spoustou mořských plodů z nedalekého přístavní město Ensenada. „Pro manžela a pro mě je to Disneyland ingrediencí. V naší restauraci nabízíme hojnost státu Baja California.“
Valle de Guadalupe je mimořádné místo, co se týče jídla a pití. Oblast je ochlazována Tichým oceánem a má mikroklima podobné jako ve Středomoří. Všechno zde snadno roste, počasí je zde mírné a kopce zelené. Chvílemi se Vám může zdát, že jste v italském Toskánsku. A když vypijete příliš místního vína, může Vám připadnout, že jste se probudili v Napa Valley v Kalifornii v USA (ležící severně odtud). Pak jsou zde mořské plody. Každé ráno se na stáncích v tržnici Mercado de Mariscos v Ensenadě objevují vysoké hromady ústřic, garnátů, ryb marlínů, krabů, tuňáků a dalšího. Při podávání perlově bílých hřebenatek paní Deckmanová říká: „Jsou pro Baja California charakteristické. A tak čerstvé, že ještě dnes ráno byly v moři.“
Restaurace Deckmans posunuje filosofii „z farmy na stůl“ ještě o krok dále. Místo aby přinášela farmu na talíře hostů, přináší hosty na farmu. Všichni jedí venku ve stínu borovic, kde se vzduchem nese vůně z kuchyně, kde se vaří na sporáku na dřevo. „Lidé si někdy stěžují na mouchy, ale jsme na farmě a je třeba chápat kontext,“ říká paní Deckmanová a obratně jednu odhání od tácku s ústřicemi. „Možná podáváme ´fajnové´ jídlo, ale nejsme ´fajnové´ místo.“
Deckmanovi jsou hlasití příznivci hnutí za „pomalé jídlo“, které představuje potřebnou protiváhu k obecné posedlosti restauracemi fast food. „Naše dodavatelské řetězce jsou co možná nejkratší. Snažíme se pokud možno nic nedovážet. Podáváme vše, co se vyprodukuje na ranči.“
Další restaurace v údolí se řídí jejich příkladem. Nedaleká TrasLomita má svoji farmu a zeleninové políčko, kde si pěstuje ingredience, na sesterské vinici Finca La Carrodilla. Specialitou šéfkuchařky Sheyly Alvarado jsou tostadas de ceviche verde, s najemno nasekanou mexickou řepou jícha, rybím masem (kranas americký) z tržnice a doma vypěstovaným koriandrem. A v nedávno otevřené restauraci Fauna v butikovém hotelu Bruma nabízí šéfkuchař David Castro Hussong moderní verze oblíbených mexických pochutin.
Díky zdejšímu klimatu je údolí mimořádně vhodné pro pěstování vína. Potenciál oblasti Valle de Guadalupe byl zjištěn velmi brzy: konkvistador Hernán Cortés žádal o vinnou révu ze Španělska už v roce 1521. Avšak až v posledním desetiletí začala zdejší vinařství vzkvétat, což skýtá spoustu prostoru pro inovace.
Alonso Granados z Decantos Vínícola vytvořil úplně první vinařství na světě nepoužívající jedinou elektrickou pumpu. Věří totiž, že pumpy mohou pokazit chuť vína tím, že s vínem zacházejí příliš hrubě, takže jeho systém spoléhá pouze na proces dekantace. Zatímco vášnivě prosazuje svoji inovaci, jeho dalším posláním je demystifikovat proces výroby vína pro vynořující se třídu Mexičanů, kteří si chtějí dát láhev červeného vedle obvyklého piva, tequily a mezcalu. „Nezabýváme se zde pouze výrobou. Chceme, aby lidé přišli na návštěvu a bavili se. Za starých časů bylo víno jen pro krále. Dnes je pro všechny.“
Kalifornský poloostrov mimo Cabo
San Quintín a San Pedro Mártir
Prozkoumejte drsné původní srdce poloostrova, kde krouží kondoři a dodnes se projíždějí kovbojové.
Arce Villavicenciovi bylo 8 let, když poprvé sedl na koně. Ten se splašil se a shodil jej, ale vrátil se zpátky do sedla. O 46 let později stále jezdí na koních. Celý svůj život byl kovbojem, tak jako jeho otec a dědeček. Arce Villavicencioho ranč Rancho Las Hilachas leží jižně od města San Quintín a chovají zde 250 krav, které volně pobíhají po více jak 2700 akrech. Arce Villavicenciovi a jeho kovbojům to vždy zabere 3 měsíce, než je sežene dohromady, a během té doby všichni táboří a jedí pod širým nebem. Zde v prašném srdci státu Baja California dělají mnoho věcí „postaru“. Od mládí se kovbojové musí učit obratně zacházet s provazem. „Když je zvíře divoké, musíte ho chytit do lasa,“ vysvětluje Arce Villavicencio. „To je nejobtížnější věc, kterou se musíte naučit. Právě proto je péče o stádo s tolika zvířaty obtížná. Je to jako mít na starosti stovky dětí.“
Přinejmenším se ale může spoléhat na svého věrného koně Algodóna („Bavlna“). Hnědák criollo zůstane s ním i poté, co budou krávy odvezeny přes hranice do USA, kde má každá hodnotu více jak 800 USD. Arce Villavicencio přitom věří, že jeho krávy za to naprosto stojí. „Je to uspokojivá práce, ale proces péče o krávu znamená odpovědnost. Musíte jim poskytnout dobrý život, nechat je běhat a být šťastné. Až budete potom jíst steak, poznáte podle chuti, jestli jste si vedli dobře.“
Arce Villavicencio se neobává, že by nákladově výhodnější komerční chovy mohly jednou vytlačit jeho jeho časem osvědčený způsob života a práce. „Nebojím se konkurence farem jako takové, protože si myslím, že lidé více ocení tohle.“
Arce Villavicencio pase své krávy v podhůří, zatímco Sierra de San Pedro Mártir se zvedá za ním na obzoru. V pohoří se nachází národní park o rozloze 170 000 akrů, který je rezervací pro ovce tlustorohé a jelence ušaté, ale také pumy, rysy a kojoty prérijní. Husté borovicové lesy s vystupujícími skalnatými stěnami představují ideální prostředí pro pěší turisty a jezdce na koních.
V nejvyšším místě parku stojí několik vesmírných teleskopů, které tvoří Národní astronomickou observatoř. Toto místo bylo vybráno, protože se zde prakticky není noční oblačnost a světelné znečištění; to znamená, že profesionální astronomové i amatérští zájemci o pozorování hvězd mohou jasně vidět rozsáhlou Mléčnou dráhu. A není to jediný působivý pohled, když zvednete hlavu: nedaleko vchodu do parku se nachází skalnatý výčnělek, kde se shromažďují kondoři kalifornští. Na většině míst je možné tyto elegantní ptáky zahlédnout pouze jak krouží vysoko ve vzduchu, ale zde se snesou nízko nad Vaši hlavu, přičemž hlasitě „práskají“ křídly.
Zpátky na ranči se Arce Villavicencio stará o svá vlastní zvířata. Pak, když zmizí poslední zbytky denního světla, si sedá na své místo na staré pohovce venku a se synem a se švagrem otevřou pár piv. „Nedovedu si představit jít kamkoli jinam. Neděláme to kvůli turistům. Je to způsob našeho života. Pokud se chcete dozvědět o životě na ranči a o kovbojích, tohle je ideální místo, protože nic nepředstíráme. Právě tím se liší od jiných.“
Bahía de los Ángeles
Ponořte se do světa přírody a zaplavejte si s velrybami a lachtany v „Cortézově moři“.
Nejprve je to jen stín pohybující se ve vodě. Zdá se neuvěřitelně velký – 8, možná až 10 m. Když se ponoříte pod hladinu, můžete se tváří v tvář setkat s více jak 20 tunovým tvorem. Široká tlama nasává plankton, natahuje se nahoru ke světlu a drobné parazitické rybky lnou ke jeho bíle skvrnitému tělu. Proplouvá vodou s ladnými pohyby obrovské zadní ploutve. Pohybuje se pomalu, v průměru asi 5 km/h, takže chvíli můžete plavat vedle něj, a usilovně mávat svými potápěčskými ploutvemi, abyste udrželi tempo. Není to obyčejná velká ryba, je to ta největší z ryb (či paryb) – žralok obrovský, nebo také velrybí. Představuje majestátní výjev na místě, které je jich plné. Kalifornský záliv, nazývaný také Cortézovo moře, pás moře široký stovky kilometrů a táhnoucí se mezi Kalifornským poloostrovem (Baja California) a mexickou pevninou, byl oblíbeným místem významného oceánologa Jacquese Cousteaua. Nazýval ho ´akvárium světa´, protože je domovem obrovské přehlídky mořských živočichů, mezi nimi na 900 druhů ryb a 32 typů mořských savců, kteří zde žijí, jedí a množí se. Můžete zde také zahlédnout mořské želvy, manty a dokonce plejtvákovce šedého. Můžete plavat s lachtany, kteří štěkají a zápasí mezi sebou jako smečka psů. Sportovní rybáři se sem vydávají na lov kranase amerického, chňapala červeného a kanice. Rybaření je zde tak dobré, že se k němu připojují i ptáci. Hnědí pelikáni a terejové s modrýma nohama se vznášejí ve vzduchu a pak náhle zamíří dolů, padají volným pádem z nebe a vrhají se na kořist.
Zážitky, jako je tento, podnítily Ricarda Arceho k založení stejnojmenné společnosti nabízející výlety spojené s potápěním v jeho rodném městě Bahía de los Ángeles (ve stejnojmenném zálivu). „Vyrostl jsem zde a potápím se už 21 let. Chtěl jsem, aby lidé mohli zažívat totéž.“ Bahía de los Ángeles je rybářské městečko s pouhými 800 obyvateli ležící vedle pohoří Sierra de San Borja. Díky své izolaci představuje skvělé místo, kde se můžete dostat do blízkosti mnoha z divů Kalifornského zálivu. Když se skupina výletníků vrací lodí po dni stráveném na moři, městečko je na pobřeží sotva vidět. „Obvyklý den zde znamená vstát brzy, postarat se o výletníky, a vést pohodový život,“ říká Arce. „Je to klidné místo.“
To ale není žádná náhoda. Obyvatelé Bahía de los Angeles stále společně bojují proti plánům, které chtějí z městečka udělat komerční letovisko. „Máme starosti ohledně rozvoje, který nás znepokojuje. Myslíme si, že oblast byla dosud dobře chráněná, a nechceme, aby se civilizace příliš rozrostla. Chtěla se zde prosadit už celá řada projektů, ale jako místní komunita jsme je odmítli. Pečlivě si vybíráme, jaký druh turistiky zde chceme mít. Nechceme davy během jarních prázdnin ani hlučné párty. Chceme přivítat pouze lidi, kteří skutečně chtějí poznat přírodu.“
Místa, jako je Bahía de los Ángeles, jsou klíčově významná, protože žralok obrovský je ohrožený druh. Arce je členem místní ekologický skupiny Pejesapo, která funguje od roku 2008 na ochranu prostředí těchto paryb, a také zjišťuje jejich počty. Žraloky velrybí je nejčastěji možné vidět v období od června do prosince; na vrcholu sezóny jich Arce viděl za jediný den až 55 kusů. „Mají zde spoustu potravy. Dříve jsme si mysleli, že jedí pouze plankton, ale při jejich natáčení jsme zjistili, že nepohrdnou ani většími rybami.“
V městečku se nachází jen pár maličkých hotýlků, což znamená, že po většinu roku je zde více velryb než turistů. Arce je šťastný, že je tomu tak. „Snažíme se být příkladem pro příští generace, jak mají věci vypadat. Chceme jim ukázat, že takto mají chránit životní prostředí.“
San Ignacio a Loreto
Poznejte slavnou historii oblasti prostřednictvím kostelů postavených jezuitskými misionáři v 17. a 18. století.
Polední slunce praží na bílou fasádu kostela Misión San Ignacio a dveře španělské misie se s vrznutím otevírají. Správce kostela Francisco Zúñiga vstupuje dovnitř a ukazuje na těžké dřevo: „Jsou původní, z roku 1728.“ Takže jsou starší než než mnohá města v Baja California. Tijuana, největší město na poloostrově, bylo založeno až v roce 1889. Historie zdejších domorodých národů je sice dlouhá – jeskynní malby domorodého národa Cochimí jsou prý staré až 7500 let – historie moderního osídlení ale začala až s příchodem jezuitských misionářů z mexické pevniny v roce 1683. V roce 1697 založili první španělské město na poloostrově, Loreto, které je vzdálené 3,5 hodiny autem od San Ignacia.
Připluli lodí z oblasti Sinaloa, aniž by věděli, jestli se jedná o ostrov či poloostrov. Přistáli nejprve na místě dnešního La Paz, ale byli domorodci zahnáni na sever, a nakonec se ocitli nedaleko Loreta. Jejich první pokus o stavbu kostela Misión San Bruno skončil předčasně v roce 1685 z důvodu nedostatku jídla a vody. V roce 1697 přišla do Lorata další skupina Jezuitů vedená italským knězem Juanem María de Salvatierrou a znovu se pokusila postavit misii. Tentokrát byli úspěšnější: kostel Mission Loreto (Misión de Nuestra Señora de Loreto Conchó) a okolní osídlení představovalo první Španěly nárokované teritorium na poloostrově, a také bylo základnou, ze které se misionáři vydávali kázat do celé oblasti. V Loretu stojí tento kostel dodnes, hned vedle muzea věnovaného historii Jezuitů. Hlídač muzea Hernán Murillo přitom vysvětluje, že misionářů, kteří se dostali na sever až k San Ignaciu, bylo mnohem méně kvůli nepředvídaným nebezpečím, což je situace, která se opakovala na celém kontinentu.
„Máme tady obrat´zvony, které přivolávají vítr´. Misii San Ignacio započali Jezuité a dokončili Františkáni, ale v době, kdy ji dokončovali, už byly patrné vlivy lidí ze Západu, kteří sem přinesli nemoci, na něž místní neměli imunitu. V době, kdy byla misie dokončena, zde nezbylo mnoho lidí, kteří by do kostela chodili. Proto říkáme, že tu byly pouze zvony, které přivolávaly vítr.“
Dnes je vesnice kolem kostela Misión San Ignacio domovem 700 lidí, zatímco Loreto je větší a má 15 000 obyvatel. Do roku 1777 vládlo Loreto celému státu, který v té době sahal až na území dnešního USA. Většina architektury ve městě dodnes nese koloniální odkaz. Loreto si snadno můžete prohlédnout pěšky; v jeho centru leží náměstí Plaza Juárez, a odtud stačí jen kousek cesty po stromy lemované třídě Avenida Salvatierra k misii. Její budova byla několikrát rekonstruována po zemětřeseních. Nade dveřmi je umístěn nápis, který dokládá, jak důležitá kdysi byla: ´Hlavní a mateřský kostel misií v horní a dolní Kalifornii´. Uvnitř za oltářem se nachází bohatě zdobená barokní stěna (retablo), která sem byla s velkými náklady dopravena z Mexico City.
Na město s tak bohatou historií je dnes Loreto velmi klidné. Když padá soumrak na Plaza Juárez, páry sedí před restaurací nesoucí název 1697, popíjejí pivo a poslouchají hru kytaristy. Hledí přes náměstí na impozantní španělskou koloniální budovu radnice. Pod slovem ´Loreto´ je nápis označující město za Historickou metropoli obou Kalifornií (Capital Histórica de las Californias). Dnes však, tak jako zdejší pijáci piva, je město ponecháno pouze svým vzpomínkám.
Nejpodivnější místa v Mexico City
La Paz
Plavejte nebo vyplujte na kajaku či na paddleboardu kolem bílých písečných pláží a skalnatého pobřeží.
Slunce klesá nad pláží Balandra Beach 27 km severně od města La Paz, ale skupinky přátel a rodiny, které sem přišly strávit neděli odpoledne, jsou odhodlány využít každý poslední moment denního horka. Když se zvedá příliv, dva muži stojící po kotníky ve vodě zvednou plastový stolek i s poloprázdnou lahví rumu a přenesou ho na břeh. O kousek dál na pláži cvičí skupina náctiletých akrobatů z Tijuany: střídavě se vyhazují do vzduchu a dělají přemety, až nevyhnutelně někdo spadne; dotyčný se směje a válí v měkkém bílém písku. Ze skrytého stereo přehrávače vyhrává americká pop music. Zelené a oranžové kajaky se vracejí do zátoky, jasně patrné v tyrkysově modrém moři. Když se blíží západ slunce, nebe získá fantastický odstín červené. Vypadá to, jakoby mraky byly obarveny na růžovo, podobné cukrové vatě. Rodiny se postupně loudají na vzdálený konec zátoky, kde si pořizují nezbytné selfie u skalní formace ve tvaru houby, která je pro pláž Balandra charakteristická. Když pak lezou zpátky nahoru ke svým autům po prašných svazích místy porostlých kaktusy, je zřejmé, proč sem míří lidé z celého Mexika: láká je sem bílý písek a teplé azurově modré moře. Popraskaná tabule nedaleko přístřešku, které nechal postavit stát, říká, že byly „vyrobeny se solidaritou“. Je to pláž, která vítá všechny s otevřenou náručí.
Oproti tomu dál v moři leží pár exkluzivních pláží. Ostrov Espíritu Santo o rozloze 80 km2 ležící v Kalifornském zálivu, lemovaný mangrovy a vulkanickými skalními formacemi, byl v roce 1995 prohlášen za biosférickou rezervaci UNESCO a počet návštěvníků je zde přísně limitován. Oficiálně se jedná o neobydlený ostrov, ale v určitých obdobích v roce je možné zde přenocovat v Camp Cecil, což je série luxusních safari stanů vybavených skutečnými postelemi a nábytkem na dlouhé pláži La Bonanza Beach. V místě bydlící šéfkuchaři Giovanni a Ivan připravují vynikající fusion pokrmy kuchyně Baja Med, a mohou pro návštěvníky organizovat vše, od plavby na kajacích a šnorchlování až po pozorování ptactva či pěší túry v přírodě. Espíritu Santo je vzdálen hodinu plavby motorovým člunem od La Paz a běžně zde můžete spatřit hejna delfínů hrající si ve zvířené vodě za lodí. Odvážnější návštěvníci se mohou na ostrov dostat na kajaku nebo na stand-up paddleboardu.
Další den v La Paz dává instruktor paddleboardingu Sergio García z Harker Board Co. lekce pro začátečníky na dlouhé pláži před zdejším nábřežím Malecón. Dřívější profesionální basketbalový hráč z Chihuahua se přestěhoval do La Paz před 7 lety, přičemž ho sem přilákal – tak jako mnohé jiné – pohodový plážový životní styl.
„Poprvé jsem navštívil La Paz, když mi bylo 16,“ říká a zároveň po očku sleduje své žáky na vodě v zátoce. „Věděl jsem, že je to krásné místo, takže jsem se chtěl jednoho dne vrátit a usadit se tu. Je to malé město, které však rychle roste. Žije se zde dobře, lépe než v jiných státech Mexika. Je to skutečně klidné a příjemné místo.“
García se naučil jezdit na paddleboardu, když se sem přestěhoval, a tento sport dnes vládne jeho životu. „Jezdím na a paddleboardu i ve svém volném čase,“ říká a směje se. „La Paz je skvělé místo pro stand-up paddleboarding, protože je tu stále teplá voda. Někdy je tu vítr a jndy vlny, takže je dobré pro začátečníky i pro zkušené.“ Hodí prkno na vodu, vyleze na něj a dlouhými údery pádlem rychle vyplouvá do zátoky. Vypadá to velmi jednoduše – tak jako samotný život v místě, kde se poušť setkává s mořem.