Vloni 22. května ráno jsem naložila na své kolo batohy, které obsahovaly stan, spací pytel, vařič a nějaké oblečení. S obavami a vzrušením jsem vyrazila z předměstí Londýna, které je mým domovem, s cílem dostat se na kole do Istanbulu. Lidé mi říkali, že jsem se zbláznila. Možná trochu měli pravdu, ale když jsem po 3 měsících na kole dorazila do Istanbulu, cítila jsem se na vrcholu: byla jsem naživu a s vědomím, že zvládnu vše. Při své cestě jem projížděla kolem největších evropských řek, přes známá města a po cestách s výhledem na nádherné scenérie. Jak se dalo předpokládat, dozvěděla jsem se hodně o Evropě i o sobě. Zde je 10 věcí, které jsem na své cestě poznala.
V Srbsku žijí mimořádně přátelští lidé
Z důvodů, které jde jedině zařadit mezi stereotypy, začali lidé kolem mě při zmínce o Srbsku vyjadřovat obavy. Opakovaně mě varovali: „buď opatrná, v Srbsku není bezpečno“. Proto jsem přejížděla hranice a ve stavu značené obezřetnosti. Všichni se ale velmi mýlili. Nikdy jsem nebyla v zemi, jejíž obyvatelé by byli tak mimořádně pohostinní. Když jsem projížděla kolem, mávali mi, zdravili mě nebo volali „vítej v Srbsku!”Jednou odpoledne jsem zastavila na benzínce koupit si pití a řidič náklaďáku trval na tom, že mi daruje pomeranče…
Není špatné působit zranitelně
Velmi rychle jsem poznala, že coby samotný cyklista, k tomu ještě mladá žena, působím na lidi tak, že o mě mají starost. Předpokládám, že když mě viděli (samotná cyklistka na cestě…), považovali mě za zranitelnou a chtěli mi nějak pomoci. „Chcete vodu?“ „Potřebujete pomoci s postavením stanu?“ I přes feministku uvnitř mě jsem byla ráda, že jsem měla pomoc k dispozici, kdybych ji potřebovala.
Francie je vynikající pro cyklisty
Francie dělá pro cyklisty hodně. Především zde nejsou považováni za otravnou nepříjemnost, tak jako často ve Velké Británii. Motoristé ve Francii dávají cyklistům prostor a respekt. Připadlo mi téměř, jakoby celá Francie byla přizpůsobená cyklistům: potěšily mě dobře značené upravené cesty, cyklistické trasy i scénické „zelené stezky“ (voie verte). Někde byly cesty tak hladké, že pneumatiky mého kola po nich klouzaly téměř bez námahy. Prostě ráj.
Jízda na kole je nejlepší terapie
Život při cestování na kole je přímočarý. Můžete si s sebou vzít jen to nejdůležitější. Každý večer jsem postavila stan a připravila si jídlo na přenosném vařiči. Musela jsem chvíli žít velmi skromně, díky čemuž jsem si opravdu začala vážit toho, co mám. Samotná jízda na kole mi poskytla dost času k přemýšlení, což mi pomohlo vyrovnat se s řadou problémů z mé minulosti. Během jízdy jsem cítila obrovskou spoustu emocí: osamělost, radost, osvobození, pýchu, úzkost. Byla to příležitost k vytváření charakteru a moje sebevědomí a nezávislost ve výsledku vzrostly.
Komunita dálkových cyklistů je skvělá
Velkou část cesty jsem jela po oblíbené cyklistické trase EuroVelo 6, takže jsem se setkala s mnoha dalšími turisty na kolech. Cyklisté spolu velmi rádi hovoří a zřejmě se domnívají, že toužíte hovořit o jízdních kolech. Mnoho kempů podél trasy EuroVelo 6 bylo z velké části obsazeno právě turisty na kolech a často jsem byla pozvána na oběd nebo si popovídat. Cítila jsem se jako člen komunity. Jak jsem mířila dále na východ, na EuroVelo 6 bylo stále méně cyklistů, takže když jsem konečně nějakého zahlédla, radostně jsme si zamávali.
Rakousko je skutečně krásné
Věděla jsem, že Rakousko je krásné, ale skutečnost mě stejně ohromila. Úsek cesty od rakouské hranice s Německem do Vídně, pro mě byl nezapomenutelný. Šlapala jsem podél Dunaje, kolem terasovitých vinic, meruňkových sadů, lesů, roklí i působivých polí. Skutečným vrcholem však byla zastávka ve městě Melk, kde se nachází slavný klášter Melk, úžasný benediktinský klášter nad řekou.
Pot, krém na opalování a jízda na kole nejsou dobrá kombinace
Při cestování na kole po Evropě v době léta někdy bylo velmi horko, především proto, že uprostřed mé cesty přišla vlna veder. Opalovací krém byl v tu chvíli nutností. Cestování na kole ale také znamená mraky drobného hmyzu, prachu a špíny, které přistávaly přímo na mé zpocené kůži s vrstvou krému a držely se tam po většinu dne. Na zoufalství, které se mě zmocnilo v kempu, když jsem zjistila, že nefungují sprchy, jen tak nezapomenu.
Na kole poznáte každou zemi nejlépe
Realita cestování na kole je taková, že pomalu projíždíte regionem, místo abyste rychle přeskakovali od jedné atrakce k druhé. Pár poněkud únavných večerů jsem prožila ve Francii ve vesnici, která byla tak malá, že zde byl pouze obchod, lékárna a pošta. Také jsem strávila 3 dny šlapáním mezi téměř nekonečnými obilnými poli v Maďarsku. Na druhé straně jsem ale mohla vidět věci, které většina turistů nespatří. Jak kdysi napsal Ernest Hemingway: „ Při jízdě na kole poznáte obrysy země nejlépe.” A já musím souhlasit. Mohla jsem vidět i jemné detaily a skutečně se ponořit do svého okolí.
Svět je ve své podstatě dobrý
Přestože jsem se téměř denně slýchala, že to, co dělám, je nebezpečné, nic zlého se mi nestalo. Denně jsem se setkávala s laskavostí, štědrostí a zdvořilostí. Většina lidí chce, aby se Vám v jejich zemi líbilo, a nejednou si to chtějí ověřit. I přesto, co si mnoho lidí myslí – svět není proti vám.
Když jsem to zvládla já, vy můžete také
Nejsem nijak zvlášť statečný člověk, ani nemám mimořádně silnou vůli, proto z celého srdce věřím, že pokud chcete podniknout výzvu, jako je tato, je velmi pravděpodobné, že to zvládnete. Díky místům a dobrodružstvím, která každý den poznáte a zažijete, se vám překonané vzdálenosti budou zdát téměř nepodstatné. Potřebujete jen skutečnou touhu dosáhnout cíle a spoustu času. A pokud jste méně fyzicky zdatní, vždy můžete cestovat na elektrokole. Prvních pár týdnů bylo náročných, protože moje tělo si muselo zvyknout na 7 hodin denně v sedle, ale pak už jsem cítila, že zvládnu všechno. Ke konci mé cesty v kopcovitém Bulharsku jsem denně ujela více jak 90 km.
Evropa je velmi rozmanitá a můžete spatřit toho spatřit spoustu; přitom za nejlepší způsob, jak si ji prohlédnout, považuji jízdní kolo.
Transkavkazská stezka v Gruzii