Vzduch jako by byl každou minutou teplejší a sušší. Zlatožluté savany a akáciové stromy s plochými korunami, které jsou typické pro oblasti safari v Tanzanii, brzy ustupují vyprahlé skalnaté polopoušti. Ve svém voze Land Cruiser jsme byli stále vyčerpanější. Pro zdejší nehostinnou krajinu netypické ohrady (bomas), které jsme míjeli, patří polokočovným Masajům, kteří kolem nich vytvořili dokonale kulaté ploty z trnitých větví akácií. Dlouhé řady dobytka a koz zvedaly oblaka prachu všude kolem. Bosé děti běžely vzrušeně k autu, když kolem projížděla naše malá skupinka filmařů.
„Hora Boha“
Když jsme zastavili a vystoupili, ihned jsme byli obklopeni davem masajských žen, které jakoby se vynořily ze země. Nabízely nám barevné korálky a látky na prodej, a také, abychom si je v tradičním oděvu za menší peníz vyfotografovali. V té chvíli bylo zřejmé, že přestože je zatím oblast příjemně izolovaná, nejsme první neohrožení turisté, kteří sem vkročili.
Řada místních společností, včetně naší hostitelské Tanzania-Experience, hledají možnosti, jak zhodnotit doposud málo využité dary Natronového jezera, a začaly ho přidávat do programu kempovacích výprav po Severním okruhu. Nacházeli jsme se ostatně jen pár hodin kodrcavé jízdy od slavných míst safari, jak je Serengeti a kráter Ngorongoro, a také dopravní centrum ve městě Arusha.
Pokračovali jsme v cestě a brzy spatřili Ol Doinyo Lengai, malajsky „Horu Boha“, zvedající se klidně před námi. „Hora Boha“ je činná sopka a její vrchol pokrýval nerovný bílý povlak připomínající ptačí trus, který je svědectvím o jejím posledním výbuchu v roce 2007. Osamělý oblak se vznášel přímo nad vrcholem jako svatozář.
Poté, co jsme objeli skalnatý sráz Velké příkopové propadliny, se před námi konečně vynořilo Natronové jezero s hladinou podobnou zrcadlu, připomínající v ostrém světle počátečního odpoledne mělké moře. Jezero o rozloze více jak 1000 km² se táhne až k hranici s Keňou kdesi v oparu na obzoru. Je domovem více jak 2 milionů plameňáků s karmínovými křídly; k dalším zvířatům v okolí patří žirafy a zebry.
Zastavili jsme na noc v tábořišti na svahu, kde je dostatek stínu a výhled z výšky na jezero. Průvodce nám vyprávěl, že pozemek je vlastnictvím podnikajícího masajského obchodníka, který se narodil v oblasti a který má velkou víru v její turistický potenciál. To dokládají také různé nedokončené stavby, např. stavba bazénu, konferenčního centra nebo luxusních stanů na safari, které se nacházejí na jeho pozemcích. Dnes jsme však byli jeho jedinými hosty.
Masajové
Štíhlí masajští chlapci s velkými noži za opaskem se vynořili z jedné z vedlejších budov a pomáhali nám postavit stany. Tu a tam se některý z nich zastavil a vytáhl z oděvu mobil, něco chvilku zuřivě psal, a pak pokračoval v práci. Zaujalo mě, jak velký vliv má technika na způsob života lidí, který se jinak v posledních sto letech téměř nezměnil. Budou tito chlapci stále žít zde a stejným způsobem života za dalších 10 let? Vnější svět se stále více přibližuje a bohatá biodiverzita a kulturní dědictví oblasti jsou ohroženy odlesněním, hledáním ropy a plynu a navrhovanou továrnou na výrobu uhličitanu sodného. V červnu 2015 podepsali místní venkované dohodu s Africkou nadací pro přírodu (African Wildlife Foundation, AWF), která by se měla postarat o budoucnost oblasti. Pokud se vše dobře zorganizuje, více turistů by také znamenalo více financí.
Poté, co jsme si vybalili věci a krátce si odpočinuli, podvečerní teplota už byla méně omezující. Vydali jsme se dolů k jezeru, abychom se zblízka podívali na plameňáky (kteří nevoní zdaleka tak hezky, jak vypadají, a to i z dálky). Ani tak jsme se však nemohli příliš přiblížit, protože vysoce zásaditá mělká voda v Natronovém jezeře může vážně popálit pokožku, zato ptákům zajišťuje bezpečí před predátory.
Na vrcholku nedalekého kopce jsme se usadili ke stolu a dali si vychlazený drink. Brzy se před námi rozprostíral dokonale hladký povrch jezera s okraji zdobenými růžovými plameňáky. V měkčím světle vypadal zvlněný sráz příkopové propadliny zelenější, méně nehostinný, a také krásnější. Ten pohled jsme měli jen sami pro sebe.
Dole na úrovni hladiny prošel osamělý masajský pastevec po suché popraskané zemi, nad níž se tyčí „Hora Boha“. Co jemu a jeho regionu přinese budoucnost, to se teprve uvidí, není však těžké pochopit, proč mnoho místních lidí se změnami příliš nespěchá.