Když jsem vystoupil z autobusu v Pueblo Bello v podhůří kolumbijského pohoří Sierra Nevada de Santa Marta, pocítil jsem, že jsem v hraničním městě. Je to okraj dvou světů, spoj tvořený dvěma vlákny kultur, které se proplétají, kontrastují a vzájemně se ovlivňují. Kolumbie je domovem 83 domorodých kmenů, které přežily španělskou konkvistu, a jednou z nejsilnějších a nejsoudržnějších je kultura Arhuaků žijících v oblasti Tayrona. Arhuaky spatříte ve městě v jejich tradičním bílém klobouku serape, s dlouhými černými vlasy a krásně šitou taškou přehozenou přes štíhlé rameno. Jen zřídka opětují Váš pohled, dívají se do země nebo stranou, vyhýbají se pozornosti a procházejí kolem s elegantní lehkostí. Budete v pokušení se vydat za nimi do kopců, vypůjčit si auto a zamířit hlouběji do jejich země… třeba do vesnice Nabusimake, duchovního centra království Arhuaků a místa, kde se podle jejich víry zrodilo slunce.
Měl jsem možnost navštívit metropoli Arhuaků a nahlédnout do jejich kultury a filosofie. Cesta začala rituální očistou od duchovního vůdce (mamo) v botanické zahradě, při které byly přítomny léčivé rostliny včetně koky – nenápadné rostlinky, která bývá obviňována z tolika zla. Dar v podobě listů z mého domova byl vyměněn za kukuřičný list z Nabusimake jako symbol sdílení a dobré vůle. Arhuakové o sobě mluví jako o „starších bratrech“ a o lidech zvenku jako o „mladších bratrech“. Jejich realita je nabita smyslem pro jednotu a harmonii s přírodou. Chamtivost, přežití nejsilnějšího, bloky ega a vykořisťování přírodních zdrojů na úkor životního prostředí, to jsou „nemoci bytí“, které Arhuakové nedokážou pochopit ani trpělivě snášet. I jejich složitě sešívané tašky mají svůj význam: představují proplétání myšlenek a reality s každým uzlíkem, a zároveň rovnováhu mezi mužskou energií (taška) a ženskou (šič/ka). Stejně tak když si muži vezmou špetku koky, kterou si připravili v dýni poporo (a která je povzbudí před každodenními povinnostmi), představuje to rovnováhu mezi ženským (dýně) a mužským (žvýkající osoba). Všechny snahy usilují o rovnováhu, harmonii a jednotu s přírodou i se sebou navzájem.
Arhuakové přežili obtížnou historii. Nejprve to byli konkvistadoři, kteří rabovali oblast Sierra Nevady kvůli zlatu, vyhladili jiné kmeny a téměř zničili i Arhuaky. Křesťanští misionáři zakázali náboženství a jazyk Arhuaků výměnou za španělštinu a katolicismus. Militantní levicové síly jako FARC násilně odváděly mladé arhuacké muže, aby bojovali v jejich partyzánských bojích, zatímco pravicové polovojenské skupiny Arhuaky masakrovaly, protože je považovaly za sympatizanty levice. Proto nepřekvapuje, že Arhuakové tak energicky brání svoji kulturu.
Přestože mi mamo přislíbil vstup a strávil jsem noc jako host u jednoho z obyvatel města, stálý náčelník mi nedovolil fotografovat ani dělat rozhovory s lidmi uvnitř. Pueblo s budovami se střechami pokrytými trávou, kulatým náměstím dlážděným říčními kameny a předkolumbovskou magií nebylo bělochovi s kamerou přístupné.
Můj plán B znamenal cestu do arhuacké střední školy na kopci, a živost a zvědavost mládí skutečně převládly nad zábranami a umožnily mi některé vzácné vhledy. Nejpůsobivější byl rozhovor s ředitelem, mužem zběhlým v obou světech, arhuackém i západním. Vždy zde bude konflikt, řekl mi, dokud budou Arhuakové vypadat, myslet a žít jinak než lidé na Západě. Jedinými možným řešením je respekt k sobě i k ostatním a komunikace – vše ostatní vede k napětí. Lidé ze Západu, kteří Nabusimake navštíví, mívají odlišnou mentalitu a patrný nedostatek ohledu k hodnotám Arhuaků, takže cestovatelé jsou zde trpěni, nikoli vítáni. Jen těžko však můžeme někoho obviňovat za to, že se snaží chránit svoji integritu a způsob života, a možná i moje latentní vina coby bělocha mi přisoudila zůstat na samém okraji v tomto staletém boji, který nikdy nebyl spravedlivý. Nabusimake by určitě mělo nadále zůstat rezervací Arhuaků – zasluhují si své místo.
Přitom však Pueblo Bello působí jako perfektní hranice mezi dvěma světy a místo, kde můžete otevřít své vědomí jinému způsobu života.