Astronauti riskují životy kvůli tomu, aby získali pro lidstvo nové poznatky. Historie plná úspěchů je však protkána i tragédiemi. Některé z nich znamenaly smrt pro mnoho talentovaných astronautů.
Sojuz 23
Vesmírnou loď Sojuz navrhli sovětští konstruktéři v 60-tých letech minulého století jako součást projektu ohledně přistání člověka na Měsíci. Nakonec ale lodě vyvinuté v rámci tohoto projektu použili na dopravu lidí na vesmírné stanice Saljut a Mir.
Sojuz 23 měl odvézt na stanici Saljut 5 Vjačeslava Zudova a Valeriji Roždestvenkija. Vzlétla 16. října 1976. Už samotný start ale provázely problémy. Například autobus, který měl astronauty dopravit k vesmírnému modulu, se porouchal. Krátce po startu se zase Sojuz 23 kvůli silnému větru odklonil z kurzu. Ani připojení k vesmírné stanici se nepodařilo, takže misi zrušili a přikázali posádce vrátit se na Zem.
Místo přistání minul Sojuz 23 asi o 120 kilometrů a dopadl do zamrzlého jezera. Brzdicí padáky rychle nasákly vodou a stáhli modul pod hladinu. V teplotách hluboko pod mrazu přežili astronauti 11 hodin, dokud je nakonec nevytáhli na břeh.
Apollo 1
Tragédie postihla posádku Apolla 1 již při simulovaném startu 27. ledna 1967. Tři muži – Virgil Grissom, Edward White II. a Roger Chafee – se připravovali na ostrý start uvnitř modulu upevněném na raketě Saturn. Už po vstupu astronautů do rakety se začaly objevovat problémy.
Grissom kontrolnímu středisku nahlásil, že uvnitř skafandru cítí zvláštní kyselý zápach, takže technici z něj museli odebrat vzorek kyslíku. Odpočítávání se muselo odložit. Po několika hodinách začala časomíra odpočítávat deset minut. Asi o 60 sekund později jeden z astronautů do vysílačky řekl: „Oheň. Cítím oheň.“
Ihned na to se ozval další: „V kokpitu hoří.“ Za 17 sekund byli všichni tři mrtví. Jejich těla pokrývaly popáleniny třetího stupně, ještě předtím, než se jich oheň dotkl, se ale otrávili oxidem uhelnatým. Příčiny požáru nebyly nikdy oficiálně objasněny.
Sojuz 1
Tři měsíce po katastrofě, která postihla Apollo 1, se plukovník Vladimir Komarov stal prvním kosmonautem na palubě nové vesmírné lodi Sojuz. Postihl ho podobný osud jako posádku Apolla. Devět minut po startu se 23. dubna 1967 Sojuz 1 dostal na oběžnou dráhu Země a téměř okamžitě nastaly problémy.
Při druhém oběhu naší planety se porouchal solární panel, který dodával energii polovině přístrojů. Při pátém oběhu si Komarov všiml zvláštní tlukot. Během třináctého začala modulu docházet energie, takže se velicí středisko rozhodlo vyslat mu na pomoc raketu Sojuz 2 s tříčlennou posádkou. To se ale nepodařilo.
Komarov byl zoufalý. Rozhodl se, že se pokusí s lodí přistát manuálně, ačkoli na to neměl výcvik. Hlavní padák se však otevřel chybně a záložní padák se do něj zamotal. Sojuz 1 nezpomaloval. 24. dubna se vesničané na jihu Uralu stali svědky pádu velkého objektu z oblohy. Komarov se s raketoplánem řítil k Zemi a byl při vědomí až do momentu dopadu.
Raketoplán Columbia
Na tuto tragédii si zřejmě vzpomínáte. Odehrála se 16. ledna 2003, 14 dní po startu raketoplánu. Sedmičlenná posádka po dvoutýdenním pobytu ve vesmíru začala sestupovat zpět na Zemi. Jen 16 minut před přistáním se raketoplán rozpadl. Všech sedm astronautů zemřelo a nad východním Texasem se rozptýlilo 85 tisíc úlomků vesmírné lodi. Příčinou nehody byla trhlina v tepelné izolaci.
Raketoplán Challenger
Dne 28. ledna 1986 postihla americkou vesmírnou agenturu NASA zatím největší tragédie. Sedm členů posádky postihla katastrofa 72 sekund po startu. Poslední slova řekl pilot Michael J. Smith. Vyšlo z něj jen: „O ou.“ Hned na to raketoplán explodoval. Přesto však nadále poroste, dokud nedosáhl výšku 20 kilometrů. Pak začal pád.
Příčinou nehody bylo chybné těsnění. Astronauti ale bohužel nezemřeli ihned po výbuchu. Zabil je zřejmě až dopad na mořskou hladinu v rychlosti 333 kilometrů za hodinu. Při smutečním ceremoniálu americký prezident Ronald Reagan řekl: „Někdy, když se chceme dotknout hvězd, spadneme. Přesto se musíme opět postavit a navzdory bolesti pokračovat.“