Denně slýcháte spoustu mýtů týkajících se rodičovství. Jedním z oblíbených témat lidí bývá říkat druhým, co mají a nemají jako rodiče dělat. Určitě ale děláte dobře, když si vyhledáváte informace o rodičovství a rozvoji Vašeho dítěte. A když budete mít pocit, že to nezvládáte podle svých představ, neváhejte a podívejte se po zdrojích, kterým můžete důvěřovat.
Na otázky odpovídají:
Aliza Pressman – vývojová psycholožka a spoluzakladatelka Centra rodičovství v nemocnici Mount Sinai Hospital v New Yorku
Blair Hammond – další spoluzakladatel Centra o všeobecný dětský lékař v nemocnici Mount Sinai Hospital, New York, USA
Období kolem 2 let je nejhorší.
Pressman: To je mýtus. Možná Vám připadne, že jsou strašné, ale to je osobní vnímání. Není to „strašným věkem“, ale je třeba mít vývojově odpovídající očekávání, čeho je dvouleté dítě schopné. Poznat jeho potřeby a pojmenovat je, protože takové dítě jen stěží chápe, co se kolem děje a co ho popudilo. Přitom je třeba být poblíž a nastavit vhodné hranice.
Hammond: Můžete se na tento věk dívat jako na dobu, kdy se děti učí ovládat své emoce, které ale ještě nejsou dobře vyvinuté. Získáte tím úplně jiný úhel pohledu, a můžete zůstat v klidu i ve stresových situacích, kdy je dítě opravdu naštvané.
Plácnutí přes zadek nikomu neublíží.
Pressman: To není pravda. Možná si řeknete, že „já jsem taky občas nějakou schytal/a a nic se mi nestalo“. Občasným plácnutím přes zadek opravdu svému dítěti trvale neublížíte, ale je tu ještě jeden faktor. Když uhodíte, máte nakročeno bít dál a silněji, pokud Vaše výchovná strategie nebude fungovat. A Vy přitom chcete být člověk, kterému bude dítě věřit a obracet se na něj! Pokud se Vás bude bát (že něco udělá špatně, což se někdy zákonitě stane), bude Vám lhát. Rodiče si možná myslí, že tak získají dítě s lepším vychováním. Ve skutečnosti ale získají dítě, které bude velmi dobře skrývat své špatné chování.
Hammond: V takové chvíli počkejte a řekněte něco jako: „Snažím se ti vysvětlit, že nemáš doma nic rozbíjet. Co s tím teď uděláme?“ Právě tohle je skvělá příležitost k učení se, pokud Vaše dítě uvidí, že jste se rozzlobili, uklidnili, a pak situaci začali řešit dlouhodobě konstruktivním způsobem.
Přísní rodiče vychovají dítě s dobrým chováním.
Pressman: Když si řeknete: budu autoritářský rodič, který řekne, „tak to bude, protože jsem řekl/a“, buď budete mít velmi strnulé „ušlápnuté“ dítě, které se Vás bojí, takže nechce udělat žádnou chybu, anebo dítě, které bude velmi vzpurné a bude mít opoziční stanoviska, protože je nikdo nevidí a neslyší.
Hammond: Je naprosto v pořádku mít stanovené hranice, díky kterým se dítě cítí bezpečně. Pokud to dovedete provést citlivým způsobem, je vhodnější vést diskuze a oboustrannou interakci, kde budete dítěti odpovídat a uznávat jeho přínosné názory. Tak získláte člověka, který se nebude bát otevřít a říct Vám i o svých chybách, a Vy mu přitom budete moct pomáhat.
Říct „ano“ znamená selhání.
Hammond: To je rozšířený mýtus, který znám i já z domova: „Ano znamená lenost, zatímco ne znamená péči“.
Pressman: Tvrzení, že „říct ano znamená selhat“ nejspíš pochází z představy, že pro své děti nemáte vytvořené žádné hranice. Ale říct: „Ano, chceš jít na párty a já tě nepustím, a vím, že je to pro tebe těžké,“ pomůže k tomu, aby mozek dítěte přešel do stavu otevřené mysli. Pokud byste však řekli: „Ne, nikam nepůjdeš, protože ti to nedovolím,“, dítě se uzavře, přejde do defenzivy a nejspíš se začnete hádat, přičemž Vás nebude poslouchat, ale přejde do stavu označovaného jako „boj-útěk-zamrznutí“.
Dát dítěti vědět, že mu rozumíte, je dobrá věc, ale nemít hranice a říkat „ano“ na každou otázku, takže si může dělat cokoli, protože mu nechcete zkazit radost, to lze považovat za selhání.
Po prvních 3 letech je mozek dítěte v zásadě kompletní pro život.
Pressman: To je mýtus, který pochází z představy o zásadním vlivu prvních let života. První roky života znamenají vytvoření 1 milionu i více nervových spojení za sekundu, což je obrovské množství. Je pravda, že mozek malého dítěte velmi naroste, ale není pravda, že by byl po prvních 3 letech „hotový“ a připravený na život.
Děti jsou hyperaktivní po cukru.
Hammond: Tohle často slýchávám, avšak nové studie ukazují, že hlavní vliv na hyperaktivitu dětí má vnímání rodičů, „že po cukru budou děti hyperaktivní“. Je to tzv. sebenaplňující proroctví. Jistě, pokud dítě pár hodin nejedlo a má hlad, možná bude víc zlobit, takže je potřeba zajistit, aby mělo po celý den vhodnou stravu. Co se týče cukru, z hlediska zdraví by děti skutečně neměly dostávat větší množství cukru, protože jim to fyzicky neprospívá; to ale neznamená vliv na hyperaktivitu.
Děti je dobré chránit před ztrátou.
Hammond: To je obtížná otázka, protože pokud byste dokázali předejít tomu, aby děti zažívaly ztráty včetně všech nepříjemných, obtížných až traumatických zážitků, bylo by to skvělé. Ale pokud budete předstírat, že k ničemu nedošlo, nebo chránit děti před informací o ztrátě, kterou ale nevyhnutelně jednoho dne zjistí, ve skutečnosti tím bráníte, aby si vytvořily nezbytnou odolnost. Tu je možné vytvořit jen prožitím ztráty a následné podpory a lásky, aby situaci zvládly.
Proto je opět velmi důležité být přímý/á, avšak citlivým a milujícím způsobem, a dítěti ztrátu vysvětlit, aby si dál marně nepředstavovalo, že se něco změní. Protože dítě, které se dozví, že „jejich pes utekl“, místo že umřel a už se nevrátí, mohou strávit dny, týdny, možná i roky čekáním na den, kdy se vrátí. Sednout si s dítětem při obtížných situacích, takže bude vědět, že to zvládne, je mnohem účinnější lekce pro další život než co jiného.
Všechny děti jsou vybíravé.
Hammond: Mnoho dětí sice je, především pokud jim nabídnete nové neznámé jídlo, tak ho nebudou chtít jíst. Nové jídlo proto musíte představit vícekrát, prý až 10-15x v případě jídla, které dítěti ze začátku nechutnalo. Takže pokud chcete v této bitvě vyhrát, nevzdávejte se jen tak snadno!
Pressman: Další věc je, že rodiče mohou mít na vybíravost svých dětí vliv tím, že ji přijmou. Takže pokud pokaždé, když Vaše dítě něco nechce jíst, začnete panikařit, že bude slabé a nemocné apod., přijmete tím jeho vybíravost, vytvoříte sebenaplňující proroctví a budete mít vybíravé dítě.
Děti jsou vždy na prvním místě.
Pressman: To je ošemetné říkat, protože Vy sami jste se rozhodli vychovávat dítě a být osoba, která bude hledět na jeho zdraví a pohodu. Pokud přitom obětujete sebe a své duševní zdraví kvůli dítěti, ubíráte z vývoje i Vašemu dítěti. Je to jak s letadlem, kde Vám řeknou: „Nejprve nasaďte kyslíkovou masku sobě“. Nemůžete se starat o jiného člověka, aniž byste se starali také o sebe. A pak samozřejmě ukazujete dítěti na svém příkladu, že máte sebeúctu a hledíte na sebe, a zárovleň máte rádi i jiné lidi.
Děti by se měly učit používat záchod ve dne i během noci zároveň.
Hammond: To není pravda. Existují děti, které naučíte na záchod, a ony to hned zvládají i v noci. Ale většina dětí se naučí dříve používat záchod ve dne, a až později i v noci. Mnoho dětí proto nosí plenkové kalhotky až do 5 let věku, což lze ještě považovat za normální.
Rodiče by před dětmi neměli hádat.
Pressman: To je i není pravda. Pokud se začnete hádat, ukazujete dětem, jak řešíte konflikty, takže nemusí čelit nejistotě, co se děje za zavřenými dveřmi. Ale pokud se dokážete natolik ovládnout, abyste dokázali mít otevřený dialog včetně nesouhlasu, je to ještě lepší. Zato snažit se před dětmi nikdy nepohádat a udržovat napětí „to si vyřídíme jindy“, popř. na sebe dělat posunky, to jsou věci, které Vaše děti od Vás přejmou.
Sezení blízko televize poškozuje dětem zrak.
Hammond: To je častá pověra. Přitom sezení blízko televizoru zrak nepoškozuje. Měly byste ale pamatovat na jednu věc: upírání pohledu na jedno místo po delší dobu, především pokud je to místo blízko Vás, může mít na oči vliv – oči se tím namáhají. Proto by se (nejen) děti měly také chvíli dívat do dálky. Avšak pokud si všimnete, že dítě sedí blízko televize, protože na ni špatně vidí, měli byste se poradit s dětským lékařem.
Když budete děti chválit, budou chytřejší.
Pressman: Když dítě pochválíte za samotný proces, ne za výsledek, např. za jedničku z písemky, vždy to podpoří jeho další myšlení. Ale zafixované myšlení může vzniknout z chválení za výsledek. Takže pokud bude mít dítě stále jedničky v jednom předmětu, může se začít vyhýbat jiným, které jsou pro něj náročnější. Bylo totiž chváleno za jedničky, ne za to, jak se snaží a bojuje jinde, kde se mu tolik nedaří. Ale na druhé straně pokud máte pocit, že byste ho měli trochu podpořit, nebojte se pochválit. Měla by to být ale podpora spočívající v tom, že mu věříte, že s pomocí úsilí a strategie dosáhne nejlepších možných výsledků. Určitě to však neznamená říkat, že je nejchytřejší nebo nejlepší dítě na světě.
Děti potřebují stále chránit, protože svět je nebezpečný.
Pressman: Není možné děti chránit 24 hodin denně den za dnem, a svět je skutečně nebezpečný. To jsou ale dvě rozdílné věci. I když víme, že se ve světě odehrávají děsivé věci a Vaše děti jsou možná obeznámené s každodenními nástrahami (takže ví, že budou obecně v bezpečí, když se budou řídit základními pravidly), svoboda odpovídající jejich věku je mnohem lepší. Když totiž např. neví, jak přejít ulici, protože je rodiče přes ni převádějí, jsou ve větším nebezpečí. Co potřebují, je (ve vhodný čas odpovídající věku) se pomalu ale jistě učit žít samostatný život, správně se rozhodovat, k čemuž byste jim měli pomoci.
Nakonec své děti stejně budete vychovávat tak, jako rodiče vychovávali Vás.
Pressman: To je i nemusí být pravda. Pokud jste měli autoritářské rodiče, kteří používali metodu strachu (pokud byste nevzali na vědomí, co řeknou, včetně toho jak být dobrým rodičem) můžete se vrátit se starým pocitům. Pokud se s nimi však vyrovnáte a dostanete se za bolest spojenou s tím, co jste sami v dětství prožili, a pokud budete myslet na pozitivní části Vašeho dětství, které chcete coby rodič zopakovat, budete vědomě vést své děti způsobem, jaký sami chcete, a můžete být jako rodič úspěšný/á.
Rodičovství se člověk naučí v průběhu času.
Hammond: Mýtus. Ale lze snadno pochopit, že si lidé myslí, že vše „přijde to samo“, když mít děti vypadá jako přirozený proces.
Pressman: Můžete cítit něco jako „to musím vědět nejlépe, když jsem rodič“, ale spíše je to Vaše dítě, co nebo koho znáte nejlépe. Narodili jste se coby rodič ve stejné chvíli, kdy se narodilo Vaše dítě; nebyli jste rodičem, dokud se děti nenarodily, takže rostete a vyvíjíte se společně. A jak rostete a vyvíjíte se jako rodič, můžete objevit i tyto schopnosti a přijat je.