Klasický styl
Klasický styl je zastřešující pojem, který označuje stavební styly s původem v antice (ve starověkém Řecku a Římě), přičemž klasická architektura ovlivňovala po celá staletí nově vznikající designová hnutí, jako je neoklasicistický a novořecký (Greek Revival) styl. Mnoho slavných budov v moderním světě je založeno právě na antickém stylu. Klasická architektura se zaměřuje na symetrii a proporce, mívá sloupy s dórskými, jónskými a korintskými detaily, používá materiály, jako je mramor, cihly a beton, a klasické designové motivy jsou interiérové lišty, středně šikmé střechy, hranaté okapy, dekorativní rám kolem dveří a rozdělené štíty nad vstupními dveřmi. I když byla klasická architektura ve 20. století převážně nahrazena modernismem a současnou architekturou, i nadále vznikají stavby v tzv. „novém klasickém stylu“.
Neoklasicistický styl
Neoklasicistická architektura označuje stavební styl používaný během obrození antické (klasické řecké a římské) architektury, které začalo kolem roku 1750 a vzkvétalo v 18. a 19. století. Zatímco novořecká (Greek Revival) architektura používá klasické prvky, jako jsou dórské, jónské a korintské sloupy, pro neoklasicismus je charakteristické rozsáhlejší obnovení celých, často velkolepých, klasických objemů. V neoklasicistickém stylu jsou některé z nejznámějších státních budov v Evropě a v USA, např. americký Bílý dům a Kapitol.
Novořecká architektura
Novořecká architektura (Greek Revival) je inspirována symetrií, proporcemi, jednoduchostí a elegancí starověkých řeckých chrámů z 5. stol. př.n.l.. V USA dosáhl novořecký styl vrcholu obliby v letech 1825 – 1860 a byl to první dominantní styl architektury v USA, který se rozšířil od východního až k západnímu pobřeží. Zůstaly po něm budovy kapitolů jednotlivých států, banky, kostely v Nové Anglii, městské řadové domy, domky (cottage) s galerií a jižanské plantážní domy. Američané se inspirovali místem zrození demokracie a vypůjčili si klasické prvky pro své domy, např. sloupy s dórskými, jónskými či korintskými detaily natřené na bílo, aby imitovaly mramor používaný ve starověkém Řecku, mírně se svažující střechy s čelními štíty a složité rámy kolem dveří. Interiéry měly jednoduché spíše otevřené uspořádání, typické byly ladné proporce, vysoká okna a dveře v salonu, zdobené štukové stropy, prosté stěny s omítkou, podlahy z širokých desek a zdobené stropní římsy.
Industriální styl
Industriální architektura, což je zastřešující termín pro popis budov vytvořených pro potřeby průmyslu, zahrnuje řadu typů a stylů budov, které kombinují funkčnost a design a můžete je najít v celém industrializovaném světě: továrny, sklady, slévárny, ocelárny, vodárenské věže/vodojemy, sila na obilí, destilerie, pivovary, rafinerie, elektrárny a další užitné stavby. První industriální budovy byly postaveny v 18. století během první průmyslová revoluce v letech 1760-1830, která proběhla převážně ve Velké Británii. Když ale dnes mluvíme o industriální architektuře, většinou se to týká budov, které vznikly jako reakce na široké použití nových materiálů, jako je kov a beton, a také na metody masové produkce, které přinesla druhá průmyslová revoluce na konci 19. a na začátku 20. století (která vytvořila stavební bloky pro moderní architekturu). K prvkům industriální architektury patří velký otevřený plán podlahy, vysoké stropy, surové hrubé materiály, jako je beton, cihly a kov, chybějící výzdoba fasády, dále odhalené cihly, potrubí a trubky, a také velká okna s kovovou mříží.
Bauhaus
Architektura Bauhaus vzešla z vlivné německé školy, kterou na počátku 20. století založil architekt Walter Gropius (1883-1969), a která měla utopický cíl vytvořit radikálně novou formu architektury a designu, která by přispěla k obnově společnosti po I. světové válce. Syntézou krásného umění, řemesel, designu, architektury a technologie propagoval Bauhaus racionální funkční design, který se řídil tím, že „forma je až po funkci“ a „méně je více“. Ne všechny stavby ve stylu Bauhaus vypadají stejně, ale obecně se všechny vyhýbají zdobení a zaměřují na prostý, racionální a funkční design, použití jednoduchých geometrických tvarů, jako je trojúhelník, čtverec a kruh a na symetrii. Dále je to použití moderních materiálů, jako je ocel, sklo a beton, budovy mívají ploché střechy, prosklené zavěšené fasády a hladké fasády. Bauhaus se proměnil v Mezinárodní styl poté, co Gropius a další přední členové ve 30. letech emigrovali do USA, a později ovlivnili rozvoj modernismu v 50. a v 60. let. Principy architektury a designu Bauhaus dodnes ovlivńují tvar a vzhled každodenních předmětů.
Viktoriánská architektura
Viktoriánská architektura označuje spíše éru vzniku než specifický styl, a to dobu vlády britské královny Viktorie (1837-1901). Styl vznikl v Anglii a stále značně určuje architekturu mnoha měst ve světě, přičemž různé styly architektury viktoriánské éry se rozšířily do oblastí, jako je Severní Amerika, Austrálie a Nový Zéland. Pro architektura viktoriánského období je typická její oddanost dekoraci a zdobnému interiérovému designu. K typickým rysům exteriéru viktoriánského domu patří strmě šikmé střechy, prosté nebo barevně natřené cihly, zdobené štíty, střešní nástavce, arkýřová a posuvná okna, osmiúhelníkové či kulaté věže a prostorné verandy kolem domu. V interiérech často můžete vidět mohutné schodiště, komplikované uspořádání, vysoké stropy, vyřezávané dřevěné obložení a ozdobné krby.
Arts and Crafts
Hnutí Arts & Crafts bylo reakcí na zdobenou a masově produkovanou viktoriánskou architekturu, které používalo řemeslně vyráběný design a přírodní materiály, jako je kámen, cihla, dřevo a kovové detaily z tepané mědi a bronzu. Styl Arts&Crafts vznikl v polovině 19. století ve Velké Británii a rozšířil se do USA na počátku 20. století, kde zasáhl architekturu, interiérový design, textilie, krásné umění a další. Z hnutí Arts & Crafts vzniklo mnoho architektonických stylů včetně oblíbených domů Craftsman & Bungalow, což jsou jednoduché, promyšleně vytvořené stavby původně určené pro rodiny pracující třídy. Domy ve stylu Arts&Crafts jsou symetrické, nízké, navržené s ohledem na efektivnost a minimální údržbu. Často mívají velké krby, nízko položené střechy se širokými převisy, odhalené interiérové trámy, vestavěné knihovny, okna se sezením a se skříňkami, mnoho oken s malými tabulkami, nápadné verandy a otevřený plán podlahy.
Cape Cod
Architektura ve stylu Cape Cod je pojmenována podle pobřežní oblasti v americkém státě Massachusetts, pro který je tento styl typický. Útulné a přitažlivé domy ve stylu Cape Cod mají jednoduchou nadčasovou siluetu s čistými liniemi a prvky (sloupky a trámy) a podlahu z dubového či borovicového dřeva, cihlové krby, střechu z dřevěných šindelů, a také používají postranní (boční) šindele. Byli to angličtí kolonisté v 17. století, kdo jako první přizpůsobil anglické hrázděné domy, aby odpovídaly nemilosrdnému klimatu v Nové Anglii, přičemž vytvořili hranatější nižší siluetu, která lépe odolává živlům. Druhá vlna známá jako neo-Cape Cod v době od 20. do 50. let 20. století tento styl zpopularizovala, takže se rozšířil po celých USA a stal se ekonomickým řešením během hospodářské krize i poválečného rozmachu bydlení v 40. a 50. letech. I v 21. století, které si libuje v nadměrných velikostech, si domy ve stylu Cape Cod uchovávají své nostalgické kouzlo, takže vznikají nové budovy všech velikostí, od rozlehlých domů až po maličné domky.
.
Tudorovská architektura
Tudorovská architektura, která pochází z Anglie tudorovského období (od roku 1485), a evokuje pohádkové prostředí a kouzlo starých časů. Tudorovské domy postavili řemeslníci, kteří zkombinovali prvky renesančního a gotického stylu a vytvořili z nich přechodový styl, který byl v Anglii rozšířen předtím, než ho v roce 1558 nahradila alžbětinská architektura. Tudorovský styl se znovuzrodil v USA v 90. letech 19. století a byl oblíbený až do 40. let 20. století. Tudorovské domy mají charakteristické hrázděné detaily a dlouhé vertikálně umístěné dekorativní dřevěné trámy, které tvoří dvoutónový exteriér. Neo-tudorovské domy (Tudor Revival) se však původnímu tudorovskému vzhledu často vyhýbaly a používaly cihly v červeném odstínu jako ozdobu kolem oken, komínů a vchodů.
Secesní architektura (art deco)
Architektura art deco je součástí hnutí Art Deco, inventivního designového období v USA a Evropě ve 20. a 30. letech, které zasáhlo oblasti módy, umění, domácích potřeb i stavební styly během tzv. Řvoucích 20. let a Velká hospodářská krize. Nejranější příklady architektury art deco naleznete v Paříži ve Francii, odkud se styl rozšířil ve 30. letech také do USA, kde navždy ovlivnil panorama Manhattanu prostřednictvím ikonickým mrakodrapů, jako je Empire State Building, Rockefellerovo centrum a budova Chrysler.
Klenoty jazzového věku v New Yorku
Budovy ve stylu art deco používají materiály, jako je štuk, terakota, dekorativní sklo, chrom, ocel a hliník. Uplatňují ozdobné geometrické detaily, jako jsou vlnky, pyramidy, stylizované sluneční paprsky, květinové vzory a cik cak čáry. Mnoho budov ve stylu art deco používá jasné výrazné barvy zdůrazněné kontrastující černou, bílou, zlatou či stříbrnou. Také často obsahují fragmenty trojúhelníkových vzorů, dekorativní geometrická okna, parapety a věžičky.
Moderní architektura (moderna)
Moderní architektura znamená styl architektury, který vzkvétal v první polovině 20. století. Moderna odmítla ornamentální styly nedávné minulosti a dala přednost čistým liniím, funkčnímu designu, otevřenému plánu podlah a vestavěnému nábytku. Zaměřila se na materiály, jako je ocel, beton, železo, sklo, dřevo, cihla a kámen, a také na integrování architektury do přírodní krajiny a zároveň „přinášení venku dovnitř“ pomocí velkých oken, kterými může dovnitř pronikat denní světlo a vzduch. Moderní architekti, jako je Frank Lloyd Wright (1867-1959), nově definovali svět architektury, kde forma stojí až za funkcí, a řada designérů poloviny 20. století proměnila zastavěnou krajinu i svět interiérového designu prostřednictvím nábytku moderny poloviny století, který je velmi oblíbený dodnes.
Brutalistická architektura
Pro brutalistickou architekturu (50. -70. léta 20. století) jsou charakteristické jednoduché mohutné betonové stavby podobné bloku (označení je odvozeno od francouzského výrazu pro surový beton – béton brut). Brutalismus používá jednoduché grafické linie, těžký vzhled, monochromatickou barevnou paletu a minimum ozdob, přičemž je to odvážný, drzý, nepřehlédnutelný a věčně polarizující styl. Představuje odnož modernismu a brutalistická architektura se stala oblíbenou – ač trvale kontroverzní – volbou pro budovy institucí předtím, než v 80. letech ustoupil postmodernismu a současným stylům. Ale vliv tohoto stylu je dnes možné vidět na současném designu výrobků, interiérovém designu, nábytku, objektech a internetovém designu.
Brutalistická architektura ve východní Evropě
Současná architektura
Současná architektura je pojem, který zahrnuje řadu stavebních stylů současnosti, z nichž mnohé vypadají radikálně odlišně mezi sebou a někdy i se liší také od všeho, co bylo dříve. Současná architektura následovala po moderním období první poloviny 20. století a postmoderním období v 90. letech. Současní architekti, kteří mají k dispozici inovativní materiály a stavební techniky, jako jsou počítačem generované křivky, technologie řezání laserem a 3D tisk, často používají zaoblené tvary, zakřivené linie, nekonvenční objemy, asymetrii a otevřený plán podlahy. Významným rysem současné architektury je ekologická udržitelnost.
Beaux-Art
Architektura Beaux-Arts je stavební styl, který vznikl na pařížské škole École des Beaux-Arts na konci 19. století a rozšířil se do USA v době tzv. Pozlaceného věku (druhá polovina 19. století). Budovy ve stylu Beaux-Arts jsou grandiozní, teatrální, vysoce zdobené stavby inspirované římskou a řeckou klasikou, francouzskou a italskou renesancí a barokem, podobně jako pařížské Muzeum Orsay. Významní američtí architekty, k nimž patří Richard Morris, H.H. Richardson a Charles McKim, prošli školou Beaux-Arts v Paříži a styl Beaux-Arts byl použit pro významné stavby v USA, jako je Knihovna Kongresu ve Washingtonu D.C., a další známé budovy, např. nádraží Grand Central Terminal nebo hlavní pobočka knihovny New York Public Library v NYC. Architektura Beaux-Arts uvadla kolem roku 1930 spolu se začátkem hospodářské krize, kdy byly podobné projev okázalosti považovány za zastaralé.
Italizující styl
Italizující (Italianate) architektura je konkrétní styl z 19. století, který se inspiroval italskou renesanční architekturou 16. století v kombinaci s vlivy používajícími architektonické prvky z romantizované minulosti, přičemž porušily některá z přísných pravidel formální klasické architektury. Italizující styl se zrodil v roce 1802, když architekt John Nash vytvořil první italizující vilu v Anglii, budovu Cronkhill v Shropshire, a byl propagován prací architekta Charles Barryho ve 30. letech 19. století. Styl se rozšířil v severní Evropě, v britském impériu a v USA v době od konce 40. let 19. století do roku 1890. Jedná se o velmi oblíbený stavební styl používaný v 60. letech 19. století po Americké občanské válce ve venkovském i městském prostředí v USA.