Klasický styl je zastřešující pojem, který označuje stavební styly s původem v antice (ve starověkém Řecku a Římě), přičemž klasická architektura ovlivňovala po celá staletí nově vznikající designová hnutí, jako je neoklasicistický a novořecký (Greek Revival) styl. Mnoho slavných budov v moderním světě je založeno právě na antickém stylu. Klasická architektura se zaměřuje na symetrii a proporce, mívá sloupy s dórskými, jónskými a korintskými detaily, používá materiály, jako je mramor, cihly a beton, a klasické designové motivy jsou interiérové lišty, středně šikmé střechy, hranaté okapy, dekorativní rám kolem dveří a rozdělené štíty nad vstupními dveřmi. I když byla klasická architektura ve 20. století převážně nahrazena modernismem a současnou architekturou, i nadále vznikají stavby v tzv. „novém klasickém stylu“.
Neoklasicistická architektura označuje stavební styl používaný během obrození antické (klasické řecké a římské) architektury, které začalo kolem roku 1750 a vzkvétalo v 18. a 19. století. Zatímco novořecká (Greek Revival) architektura používá klasické prvky, jako jsou dórské, jónské a korintské sloupy, pro neoklasicismus je charakteristické rozsáhlejší obnovení celých, často velkolepých, klasických objemů. V neoklasicistickém stylu jsou některé z nejznámějších státních budov v Evropě a v USA, např. americký Bílý dům a Kapitol.
Novořecká architektura (Greek Revival) je inspirována symetrií, proporcemi, jednoduchostí a elegancí starověkých řeckých chrámů z 5. stol. př.n.l.. V USA dosáhl novořecký styl vrcholu obliby v letech 1825 – 1860 a byl to první dominantní styl architektury v USA, který se rozšířil od východního až k západnímu pobřeží. Zůstaly po něm budovy kapitolů jednotlivých států, banky, kostely v Nové Anglii, městské řadové domy, domky (cottage) s galerií a jižanské plantážní domy. Američané se inspirovali místem zrození demokracie a vypůjčili si klasické prvky pro své domy, např. sloupy s dórskými, jónskými či korintskými detaily natřené na bílo, aby imitovaly mramor používaný ve starověkém Řecku, mírně se svažující střechy s čelními štíty a složité rámy kolem dveří. Interiéry měly jednoduché spíše otevřené uspořádání, typické byly ladné proporce, vysoká okna a dveře v salonu, zdobené štukové stropy, prosté stěny s omítkou, podlahy z širokých desek a zdobené stropní římsy.
Industriální architektura, což je zastřešující termín pro popis budov vytvořených pro potřeby průmyslu, zahrnuje řadu typů a stylů budov, které kombinují funkčnost a design a můžete je najít v celém industrializovaném světě: továrny, sklady, slévárny, ocelárny, vodárenské věže/vodojemy, sila na obilí, destilerie, pivovary, rafinerie, elektrárny a další užitné stavby. První industriální budovy byly postaveny v 18. století během první průmyslová revoluce v letech 1760-1830, která proběhla převážně ve Velké Británii. Když ale dnes mluvíme o industriální architektuře, většinou se to týká budov, které vznikly jako reakce na široké použití nových materiálů, jako je kov a beton, a také na metody masové produkce, které přinesla druhá průmyslová revoluce na konci 19. a na začátku 20. století (která vytvořila stavební bloky pro moderní architekturu). K prvkům industriální architektury patří velký otevřený plán podlahy, vysoké stropy, surové hrubé materiály, jako je beton, cihly a kov, chybějící výzdoba fasády, dále odhalené cihly, potrubí a trubky, a také velká okna s kovovou mříží.
Architektura Bauhaus vzešla z vlivné německé školy, kterou na počátku 20. století založil architekt Walter Gropius (1883-1969), a která měla utopický cíl vytvořit radikálně novou formu architektury a designu, která by přispěla k obnově společnosti po I. světové válce. Syntézou krásného umění, řemesel, designu, architektury a technologie propagoval Bauhaus racionální funkční design, který se řídil tím, že „forma je až po funkci“ a „méně je více“. Ne všechny stavby ve stylu Bauhaus vypadají stejně, ale obecně se všechny vyhýbají zdobení a zaměřují na prostý, racionální a funkční design, použití jednoduchých geometrických tvarů, jako je trojúhelník, čtverec a kruh a na symetrii. Dále je to použití moderních materiálů, jako je ocel, sklo a beton, budovy mívají ploché střechy, prosklené zavěšené fasády a hladké fasády. Bauhaus se proměnil v Mezinárodní styl poté, co Gropius a další přední členové ve 30. letech emigrovali do USA, a později ovlivnili rozvoj modernismu v 50. a v 60. let. Principy architektury a designu Bauhaus dodnes ovlivńují tvar a vzhled každodenních předmětů.
Viktoriánská architektura označuje spíše éru vzniku než specifický styl, a to dobu vlády britské královny Viktorie (1837-1901). Styl vznikl v Anglii a stále značně určuje architekturu mnoha měst ve světě, přičemž různé styly architektury viktoriánské éry se rozšířily do oblastí, jako je Severní Amerika, Austrálie a Nový Zéland. Pro architektura viktoriánského období je typická její oddanost dekoraci a zdobnému interiérovému designu. K typickým rysům exteriéru viktoriánského domu patří strmě šikmé střechy, prosté nebo barevně natřené cihly, zdobené štíty, střešní nástavce, arkýřová a posuvná okna, osmiúhelníkové či kulaté věže a prostorné verandy kolem domu. V interiérech často můžete vidět mohutné schodiště, komplikované uspořádání, vysoké stropy, vyřezávané dřevěné obložení a ozdobné krby.
Hnutí Arts & Crafts bylo reakcí na zdobenou a masově produkovanou viktoriánskou architekturu, které používalo řemeslně vyráběný design a přírodní materiály, jako je kámen, cihla, dřevo a kovové detaily z tepané mědi a bronzu. Styl Arts&Crafts vznikl v polovině 19. století ve Velké Británii a rozšířil se do USA na počátku 20. století, kde zasáhl architekturu, interiérový design, textilie, krásné umění a další. Z hnutí Arts & Crafts vzniklo mnoho architektonických stylů včetně oblíbených domů Craftsman & Bungalow, což jsou jednoduché, promyšleně vytvořené stavby původně určené pro rodiny pracující třídy. Domy ve stylu Arts&Crafts jsou symetrické, nízké, navržené s ohledem na efektivnost a minimální údržbu. Často mívají velké krby, nízko položené střechy se širokými převisy, odhalené interiérové trámy, vestavěné knihovny, okna se sezením a se skříňkami, mnoho oken s malými tabulkami, nápadné verandy a otevřený plán podlahy.
Architektura ve stylu Cape Cod je pojmenována podle pobřežní oblasti v americkém státě Massachusetts, pro který je tento styl typický. Útulné a přitažlivé domy ve stylu Cape Cod mají jednoduchou nadčasovou siluetu s čistými liniemi a prvky (sloupky a trámy) a podlahu z dubového či borovicového dřeva, cihlové krby, střechu z dřevěných šindelů, a také používají postranní (boční) šindele. Byli to angličtí kolonisté v 17. století, kdo jako první přizpůsobil anglické hrázděné domy, aby odpovídaly nemilosrdnému klimatu v Nové Anglii, přičemž vytvořili hranatější nižší siluetu, která lépe odolává živlům. Druhá vlna známá jako neo-Cape Cod v době od 20. do 50. let 20. století tento styl zpopularizovala, takže se rozšířil po celých USA a stal se ekonomickým řešením během hospodářské krize i poválečného rozmachu bydlení v 40. a 50. letech. I v 21. století, které si libuje v nadměrných velikostech, si domy ve stylu Cape Cod uchovávají své nostalgické kouzlo, takže vznikají nové budovy všech velikostí, od rozlehlých domů až po maličné domky.
.
Tudorovská architektura, která pochází z Anglie tudorovského období (od roku 1485), a evokuje pohádkové prostředí a kouzlo starých časů. Tudorovské domy postavili řemeslníci, kteří zkombinovali prvky renesančního a gotického stylu a vytvořili z nich přechodový styl, který byl v Anglii rozšířen předtím, než ho v roce 1558 nahradila alžbětinská architektura. Tudorovský styl se znovuzrodil v USA v 90. letech 19. století a byl oblíbený až do 40. let 20. století. Tudorovské domy mají charakteristické hrázděné detaily a dlouhé vertikálně umístěné dekorativní dřevěné trámy, které tvoří dvoutónový exteriér. Neo-tudorovské domy (Tudor Revival) se však původnímu tudorovskému vzhledu často vyhýbaly a používaly cihly v červeném odstínu jako ozdobu kolem oken, komínů a vchodů.
Architektura art deco je součástí hnutí Art Deco, inventivního designového období v USA a Evropě ve 20. a 30. letech, které zasáhlo oblasti módy, umění, domácích potřeb i stavební styly během tzv. Řvoucích 20. let a Velká hospodářská krize. Nejranější příklady architektury art deco naleznete v Paříži ve Francii, odkud se styl rozšířil ve 30. letech také do USA, kde navždy ovlivnil panorama Manhattanu prostřednictvím ikonickým mrakodrapů, jako je Empire State Building, Rockefellerovo centrum a budova Chrysler.
Klenoty jazzového věku v New Yorku
Budovy ve stylu art deco používají materiály, jako je štuk, terakota, dekorativní sklo, chrom, ocel a hliník. Uplatňují ozdobné geometrické detaily, jako jsou vlnky, pyramidy, stylizované sluneční paprsky, květinové vzory a cik cak čáry. Mnoho budov ve stylu art deco používá jasné výrazné barvy zdůrazněné kontrastující černou, bílou, zlatou či stříbrnou. Také často obsahují fragmenty trojúhelníkových vzorů, dekorativní geometrická okna, parapety a věžičky.
Moderní architektura znamená styl architektury, který vzkvétal v první polovině 20. století. Moderna odmítla ornamentální styly nedávné minulosti a dala přednost čistým liniím, funkčnímu designu, otevřenému plánu podlah a vestavěnému nábytku. Zaměřila se na materiály, jako je ocel, beton, železo, sklo, dřevo, cihla a kámen, a také na integrování architektury do přírodní krajiny a zároveň „přinášení venku dovnitř“ pomocí velkých oken, kterými může dovnitř pronikat denní světlo a vzduch. Moderní architekti, jako je Frank Lloyd Wright (1867-1959), nově definovali svět architektury, kde forma stojí až za funkcí, a řada designérů poloviny 20. století proměnila zastavěnou krajinu i svět interiérového designu prostřednictvím nábytku moderny poloviny století, který je velmi oblíbený dodnes.
Pro brutalistickou architekturu (50. -70. léta 20. století) jsou charakteristické jednoduché mohutné betonové stavby podobné bloku (označení je odvozeno od francouzského výrazu pro surový beton – béton brut). Brutalismus používá jednoduché grafické linie, těžký vzhled, monochromatickou barevnou paletu a minimum ozdob, přičemž je to odvážný, drzý, nepřehlédnutelný a věčně polarizující styl. Představuje odnož modernismu a brutalistická architektura se stala oblíbenou – ač trvale kontroverzní – volbou pro budovy institucí předtím, než v 80. letech ustoupil postmodernismu a současným stylům. Ale vliv tohoto stylu je dnes možné vidět na současném designu výrobků, interiérovém designu, nábytku, objektech a internetovém designu.
Brutalistická architektura ve východní Evropě
Současná architektura je pojem, který zahrnuje řadu stavebních stylů současnosti, z nichž mnohé vypadají radikálně odlišně mezi sebou a někdy i se liší také od všeho, co bylo dříve. Současná architektura následovala po moderním období první poloviny 20. století a postmoderním období v 90. letech. Současní architekti, kteří mají k dispozici inovativní materiály a stavební techniky, jako jsou počítačem generované křivky, technologie řezání laserem a 3D tisk, často používají zaoblené tvary, zakřivené linie, nekonvenční objemy, asymetrii a otevřený plán podlahy. Významným rysem současné architektury je ekologická udržitelnost.
Architektura Beaux-Arts je stavební styl, který vznikl na pařížské škole École des Beaux-Arts na konci 19. století a rozšířil se do USA v době tzv. Pozlaceného věku (druhá polovina 19. století). Budovy ve stylu Beaux-Arts jsou grandiozní, teatrální, vysoce zdobené stavby inspirované římskou a řeckou klasikou, francouzskou a italskou renesancí a barokem, podobně jako pařížské Muzeum Orsay. Významní američtí architekty, k nimž patří Richard Morris, H.H. Richardson a Charles McKim, prošli školou Beaux-Arts v Paříži a styl Beaux-Arts byl použit pro významné stavby v USA, jako je Knihovna Kongresu ve Washingtonu D.C., a další známé budovy, např. nádraží Grand Central Terminal nebo hlavní pobočka knihovny New York Public Library v NYC. Architektura Beaux-Arts uvadla kolem roku 1930 spolu se začátkem hospodářské krize, kdy byly podobné projev okázalosti považovány za zastaralé.
Italizující (Italianate) architektura je konkrétní styl z 19. století, který se inspiroval italskou renesanční architekturou 16. století v kombinaci s vlivy používajícími architektonické prvky z romantizované minulosti, přičemž porušily některá z přísných pravidel formální klasické architektury. Italizující styl se zrodil v roce 1802, když architekt John Nash vytvořil první italizující vilu v Anglii, budovu Cronkhill v Shropshire, a byl propagován prací architekta Charles Barryho ve 30. letech 19. století. Styl se rozšířil v severní Evropě, v britském impériu a v USA v době od konce 40. let 19. století do roku 1890. Jedná se o velmi oblíbený stavební styl používaný v 60. letech 19. století po Americké občanské válce ve venkovském i městském prostředí v USA.
Vydejte se na nezapomenutelnou 1,5hodinovou projížďku Barcelonou na kole nebo elektrokole. Objevte ikonická místa, jako…
Objevte krásy Barcelony svým vlastním tempem na palubě ikonického dvoupatrového červeného autobusu, který nabízí dvě…
Kdy je vlastně nejlepší čas na návštěvu Barcelony? Tato otázka se zdá být jednoduchá, ale…
L´Aquarium de Barcelona, nacházející se na Moll d’Espanya v Barceloně, patří k těm místům, které…
Objevte krásy Barcelony svým vlastním tempem díky kombinované nabídce, která zahrnuje jízdenku na 24 nebo…
Objevte Casa Vicens, první architektonický klenot slavného Antonia Gaudího, a vychutnejte si jeho jedinečnou atmosféru…