Biarritz – přímořské letovisko
Lesknoucí se moře u La Côte des Basques je dějištěm lekce surfování a nováčci vrávorají na svých prknech, jak je vlny nesou směrem k pláži. I když jen asi polovina zvládne zůstat stát, instruktorka tleská jejich snaze, a pak je pošle zpátky do vody, aby se pokusili znovu. V jižní části Biarritzu se nachází pláž s příbojem, který patří k nejlepším minimálně v Evropě. Proslulost získala v 50. letech, kdy ve městě natáčel scénárista Peter Viertel svůj film The Sun Also Rises (1957). Viertel byl nadšený surfař vyškolený na Havaji a vlnami v Biarritzu byl natolik uchvácen, že si nechal poslat své surfové prkno a postaral se o zavedení tohoto sportu ve městě. Místní se k němu přidalo a dnes se zde konají šampionáty světové úrovně.
Instruktorka Emmanuelle Vargas je propagátorka surfování už druhé generace. „Můj otec na této pláži surfoval, když jsem byla malá. Sám si vyrobil prkno – tak byl odhodlaný.“ Říká, voskuje si prkno, a přitom se pohupuje podle hudby reggae vycházející ze školy, kde pracuje: L’École de Surf Lagoondy umístěné v pruhovaném stanu. „Zdědila jsem tuto vášeň po otci a surfovala už po celém světě, ale nikde to není takové, jako zde. Nejen vlny, ale také atmosféra a lidé.“
Surfařská kultura se rozšířila i mimo pláže. Obchody zásobené žabkami a oděvy místních značek, jako je BTZ a 64 (pojmenovaná podle čísla departementu Pyrénées-Atlantiques), lemují hlavní nákupní ulici Rue du Port Vieux, kam chodí nakupovat opálení vyznavači slunce. Tento dav lidí s prkny je přitom na hony vzdálený prvním hostům v Biarritzu. Město získalo přízeň vyšší společnosti, když sem začal jezdit na dovolenou Napoleon III., a ti zde zanechali impozantní architekturu především z doby vrcholu secese ve městě. Casino Barrière, které dodnes funguje jako herna, stojí hrdě na dlouhé promenádě za širokým pásem písku hlavní pláže La Grande Plage, zatímco v Le Musée de la Mer (Biaritz Aquarium) najdete jedno z nejpozoruhodnějších akvárií na světě. Stálým lákadlem jsou však v Biarritzu pláže: můžete si vybrat ze šesti, takže jen zřídka bývají přelidněné. V malé klidné zátoce ve Starém městě se nachází pláž Plage Port Vieux, kam chodí páry na piknik s baskickými lahůdkami, které nakoupily v tržnici Les Halles. U skalnatého výčnělku Le Rocher du Basta (úvodní foto) stojí osamělý malíř malující panorama Atlantického oceánu a prohlíží si široký úsek pobřeží sahající od městského majáku až ke Španělsku.
Bordeaux
„Máme zde zvláštní mozaiku půdy (terroir), díky které je naše víno výjimečné,“ říká Benoît-Manuel Trocard, vinař a vyučující na vinařské škole L’École du Vin in Bordeaux. Město je centrem největšího vinařského regionu ve Francii. Vyprodukuje se zde asi 450 milionů lahví a dokonce i pro znalce je zdejší rozmanitost odrůd a výrobců matoucí. Benoît-Manuel při svých přednáškách odhaluje bordeauxský způsob výroby vína.
„Víno by nemělo být komplexní. Nemusíte být odborník, abyste ho mohli ocenit, stačí se řídit svými smysly. Neexistují žádná pravidla.“ Vysvětluje rozdíly mezi specifickými směsmi z různých regionů, a která vinařství se specializují na různé druhy kombinací hroznů. „Vinaři z Bordeaux dychtí po inovacích a velmi rádi svoji vášeň sdílejí s návštěvníky.“
Může být sice zábava vydat se na cestu a prohlédnout si tato vinařství (châteaux), střízlivější alternativou je však pěší návštěva vináren a vinných barů, které jsou rozesety ve středověkých ulicích města a na velkolepých rovných bulvárech. Ve vinárně Wine More Time připomínající vinný sklep přináší spolumajitel Alexandre Lahitte vzácný ročník 1982 Château Soutard Saint-Emilion Grand Cru Classé, který si šetří na mimořádné příležitosti. „Víno by si měl člověk užívat, a to my tady umíme,“ říká a gestikuluje k baru plnému hostů všeho věku, kteří klábosí a popíjejí.
V nedalekém vinařství Aux Quatre Coins du Vin je možné dostat buď vzorek na ochutnávku, nebo plnou sklenici, což umožňuje i těm s omezeným rozpočtem ochutnat drahé ročníky. Jeden ze tří obyvatel města je mladší než 25 let a víno milují stejně tak jako jejich předkové. Mladí enofilové dávají přednost Darwinu, novému umělecky orientovanému okrsku umístěnému ve starých kasárnách na kdysi industriálním pravém břehu řeky Garonny. Je to vynořující se centrum gastronomie a nejoblíbenější restaurací je zde Magasin Général. Stěny jsou petře vyzdobené graffiti místních výtvarníků a rodiny se zde scházejí u dřevěných stolků na brunch. Vinný lístek je samozřejmě vynikající a jeden z mála lidí, kteří nepijí, je Martine Macheras, jejíž nápadně žlutý retro Citroën 2CV je zaparkován jen pár metrů odtud. Coby turistická průvodkyně, která pátrá po skrytých koutech ve městě a po věcech, v nich je Bordeaux nejlepší, je zvyklá fungovat jako řidička obstarávající odvoz.
Île de Ré – ostrov v Biskajském zálivu
Není těžké zjistit, proč se ostrov Île de Ré stal vyhledávaným útočištěm pro letní rekreanty z Paříže. Ostrov s širokými úseky pláže a pěknými městy a vesnicemi působí dojmem nahodilé dokonalosti. Domy mají jednotnou krémovou barvu a terakotové střechy, zatímco okenice většinou smaragdově zelené, ale někdy také šedé či modré, což odráží barvy oceánu. V sezóně ostrov ožívá, styloví návštěvníci šlapají po vynikajících cyklostezkách na neméně stylových jízdních kolech, zatímco z košíku vykukují psíci s rodokmenem. Jiní vracející se z trhu přinášejí čerstvě ulovené ústřice, lahodné nové brambory a trochu zdejší ceněné mořské soli (fleur de sel): dodnes se získává z moře ručně a vyváží se do celého světa.
„Je drahá, ale na vaření stačí jen jeden krystalek,“ říká Brice Collonnier a nabírá hrst z lesknoucí se hromady na jeho solné farmě v obci Loix, kde větrnou krajinu pokrývají čtvercové nádrže s hrázemi. „Je velmi silná – jako výbuch v ústech.“
Je jedním z pár mladých farmářů (průměrný věk je kolem 40 let), kteří se přestěhovali na Île de Ré, aby se věnovali starému umění odpařování mořské vody v otevřených solných pánvích.
„Když sůl sklidíme, je hotová. Nic do ní nepřidáváme, takže je to zcela přírodní produkt.“ Podle něj je to ideální doplněk k mořským plodům, které se na ostrově hojně konzumují. Moře je pro Île de Ré vším (a stále je ho vidět), kromě dalšího významného odvětví, což je turistika. V Le Bois-Plage-en-Ré s nejdelší a nejoblíbenější pláží spatříte lidi, kteří plavou nebo se opalují, spolu s brodícími se lovci ústřic. Pod hradbami v městečku St-Martin-de-Ré, což je oblíbené místo pro pikniky, rybáři pročesávají hráběmi mořské dno při hledání srdcovek. Na jiném místě tohoto opevněného města, které je na seznamu UNESCO, najdete labyrint kamenných ulic a historických domů. Naklánějí se k sobě, jakoby si sdělovaly klepy – stejně tak jako místní, kteří sedí na sluníčku na schodech před domem.
Marais Poitevin – oblast mokřin
Voda pleská o boky dřevěného člunu, který pluje po rovném kanále obklopeném smutečními vrbami. Turistický průvodce Antonin Vorain obratně vesluje na člunu jedním veslem a sklání hlavu pod nízkými větvemi. V tomto regionu vyrostl a důvěrně ho zná.
„Kanály postavili mnichové ve středověku, aby mohli přepravovat dobytek a obilí,“ vysvětluje. V dnešní době se používají spíše pro volný čas než pro obchod, ale občas může kolem proplout loď naložená krémově zbarveným charolaiským skotem. Dobytek se pase na jasně zelené trávě pokrývající břehy kanálu, která – spolu s hojností vegetace a všudypřítomným zeleným okřehkem na hladině – daly oblasti Marais Poitevin přezdívku Zelené Benátky. Místy mezi stromy zahlédneme pěkný kamenný domek se zakotveným člunem na okraji kanálu.
„Kdysi byly tyto vesnice přístupné jen po vodě,“ říká Antonin. „Bylo běžné, že novomanželé dostali od své rodiny člun – asi tak, jakoby dnes dostali auto.“
Tradice vlastnění člunu přetrvává dodnes i přes skutečnost, že vesnice jsou dnes dobře přístupné po silnici. Antonin pluje po Canal de la Garette à Coulon směrem k vesnici Coulon. Je to oblíbené místo, kde si lidé vypůjčí člun a zastaví se na oběd, při kterém ochutnají tradiční pokrmy s mogette (místními bílými fazolemi) v některé restauraci na břehu. Nicméně brzy ráno je pustý až na pár místních, kteří loví maličké úhoře nazývané pibales. Síť kanálů je tak rozsáhlá, že vždy máte poblíž místo, kde budete sami. Obzvlášť dobře skrytý je úsek Conche des Ecoyaux, oblíbené místo, kam míří školáci. Úzký úsek vody je – tak jako většina – lemován topoly. „Byly zde vysazeny proto, že jejich kořeny pomáhají zpevňovat půdu na březích,“ říká Antonin.
Původně byly čluny v Marais Poitevin vyráběny z dubového dřeva, ale dnes jsou většinou z laminátu nebo hliníku. Často bývají motorizované, ale Antonin dává přednost tichu, které nabízí veslování, zatímco jeho uši jsou nastražené, jestli nezaslechnou ťukání datla v lese. Nad klidnou vodou přelétne volavka popelavá a záblesk modře naznačuje letmou návštěvu ledňáčka. Za rohem se krajina otvírá a odkaluje pole s houpající se kukuřicí, na kterou dopadá vycházející slunce. Pár na kolech projíždí kolem vody – cyklistické stezky mohou návštěvníky zavést hlouběji do míst, která nejsou splavná pro čluny, do úseků lesa, kde najdete stromy plné ovoce.
„Tohle místo má jedinečnou historii,“ říká Antonin, zatímco se věž románského kostela ve vesnici Magné tyčí před námi. Zakotví člun a uvazuje ji provazem. „Náš jazyk, jídlo i tradice jsou spojeny s vodou. Nedovedeme si představit jiný život.“
Francouzské Baskicko a jeho vesnice
Úhledné řady červených paprik navlečených na provázcích visí z trámů v odpovídajícím odstínu červené u pečlivě udržovaného domu v baskické vesnici Espelette. Okenice jsou natřeny stejným odstínem a květináče s rudými květy dodávají další barevný prvek už tak zářivému výjevu. Vesnice ve Francouzském Baskicku (Pays Basque) mají vlastní jedinečnou vizuální identitu a dokonce používají pro psaní jmen domů a názvů hranaté písmo v jazyce, který patří k nejstarším stále užívaným v Evropě. Kulturně má baskický region mnoho společného se sousedním severním Španělskem stejně tak jako s Francií. Zatímco tradičně francouzské jídlo používá jen málo koření, paprika z Espelette je základním kamenem baskické kuchyně. Ve vesnici, která jí dala jméno, zdobí papriky většinu domů, kde se suší na slunci. Každou středa na venkovním trhu stánkaři vystavují svojí produkci v ohnivých odstínech: patří sem papriková sůl, piperáda (dušená směs z cibule, zelených paprik, paprik Espelette a rajčat) ve sklenicích a mletá paprika, vše pěkně seřazené na prodej.
Véronique Darthayette pokládá v jejím obchodě Boutique Bipertegia na náměstí v Espelette na pult různé vzorky.
„Piment d’Espelette má spoustu výhod a ve skutečnosti se nejedná o příliš ostrou papriku. Na Scovilleově stupnici má stupeň 4/10, ve srovnání s karibskými červenými papričkami, které mají 8 nebo 9/10.“ Paprika Espelette je pro baskickou kuchyni tím, co černý pepř pro francouzskou, vysvětluje. „Používáme ho do každého jídla, i do některých dezertů. Je mnohem stravitelnější než černý pepř, méně agresivní.“
Papriky jsou pro tuto vesnici tak významné, že se dokonce konají bohoslužby za dobrou úrodu, a jsou oslavovány při každoročním Festivalu papriky v Espelette. Baskické klima se liší od toho ve zbytku Francie: v regionu prší dvojnásobně více, takže získává jednotný svěže zelený odstín. Nad vesnicí Espelette se tyčí skalnatý vrchol La Rhune (Larrun); místní říkají, že když vrchol halí mrak, bude pršet, a když ne, tak bude pršet také. Krajinou s hojnými kapradinami a geometrickými řadami kukuřice se klikatí silnice do sousední vesnice Sare. Po okrajích se pasou ovce a malí baskičtí koně pottok (pottoka). Sare má typickou baskickou trojici staveb: kostel, radnici a fronton; poslední z nich je hřiště s jednou stěnou sloužící k hraní peloty, hry, která trochu připomíná squash. Dnes sem přicházejí dva amatéři třímající dřevěné pálky na odrážení míče, a když míč odskočí od stěny, zkroutí tělo, aby se vyhnuli zakázanému bekhendu. Nakonec se vyčerpaní svalí do stínu pod platanem. O kousek dál na východ v okně kavárny v obci St-Jean-Pied-de-Port zve plakát na profesionální zápas peloty dnes večer v místním frontonu. V malém rušném místě ležícím na březích řeky Nive de Béhérobie se u stolků na chodníku mluví o zápase. Znavení pěší turisté si zde dělají přestávku a sednou si ke stolu, batohy položí na zem. Znamení lastury na batozích ukazuje, že jsou to poutníci na trase Svatojakubské cesty (Camino de Santiago). Většina z nich se zdrží, aby si pochutnala na slaných palačinkách galettes s pikantní piperádou – pro tuto chvíli může pouť počkat.