Přestože je dnes Francie proslulá především svým vínem, v době železné se zde vyráběla spousta piva. Dnes si můžeme udělat představu, jak tento proces vypadal, díky jedné z archeologických lokalit.
Lokalita Roquepertuse leží ve francouzské Provence kousek od jihovýchodního středomořského pobřeží. Od konce doby bronzové (1400-750 př.n.l.) do pozdní doby železné (450-25 př.n.l.) místní obyvatelé pěstovali ječmen, stejně tak jako proso a pšenici, které se všechny ve starověku používaly k vaření piva, i když samozřejmě ječmen je nejznámější. Když byla lokalita Roquepertuse v 19. století objevena, byla považována za keltské náboženské centrum či „svatostánek“ (když jsou archeologové na pochybách, označují vše objevené za „rituální“) kvůli několika nalezeným sochám, ale novější vykopávky a analýza ukazují na obyčejnou vesnici, která však byla během svého fungování více než jednou násilně zničena. Co je však na Roquepertuse obzvlášť zajímavé, je to, že jeho dávní obyvatelé ječmen nejen pěstovali (v té době se už jednalo domestikovaný ječmen, nikoli divokou variantu), ale také ho sladovali.
Než se ponoříme do archeologie, je dobré se seznámit se základy vaření piva. Ječmen nalezený na místě byl šestiřadý ječmen, což odkazuje na uspořádání zrn v klasu. Zatímco dnes pivovary často dávají přednost dvouřadému ječmenu kvůli vyššímu obsahu škrobu, šestiřadý ječmen je stále využíván, především většími komerčními pivovary. Ječmen sám se však kouzlem v pivo nepromění – musí se nejprve sladovat a výsledný slad se použije k výrobě piva. Proces sladování zahrnuje ponoření zrní do vody, aby mohlo vyklíčit, a následné usušení sladu; dnes proces sušení obvykle probíhá v peci. V keltské Francii patrně nebyl postup tak složitý a probíhal jen v domácím rozsahu— vše potřebné na výrobu piva bylo vypěstováno či vyrobeno v okolí místa, velká část nejspíš v jednom obydlí.
Klíčová pro lokalitu Roquepertuse byla pec s troubou objevená jen 2 m od velké hromady naklíčeného karbonizovaného ječmene, který byl pravděpodobně uložen ve vedlejší místnosti. Ječmen se zřejmě v jedné části budovy namáčel a poté sušen v peci. Slad byl pravděpodobně mnohem kouřovější, než je dnes, vzhledem k omezením pecí v době železné, ale to není jediná odlišnost od moderního piva. Kromě pečlivě sladovaného ječmene se při vaření nejspíš používaly ještě další ingredience. Rostlina vřesna bahenní byla zjištěna archaeobotanickou analýzou piva z Německa doby železné (a byla také běžně používána v době středověku) a je možné, že se jednalo o běžný přídavek do tehdejšího piva, spolu s látkami, které mohou měnit vědomí, např. blínem. Od doby kolem roku 500 př.n.l. se v regionu častěji objevují doklady o vinné révě, ale většina archeologů souhlasí, že pití vína a jeho výrobu do Francie a Španělska přinesli z východního Středomoří Řekové a Féničané. Pivo tedy bylo v regionu národním nápojem dávno před vínem. Z jiných zdrojů víme, že pivo bylo velmi viditelnou součástí kultury doby železné ve velké části Evropy – picí rohy, kotlíky, hrnky a podobné nádoby se objevují všude, od hrobů vysoce postavených osob až po rituální úložiště. O pár století později řečtí a římští spisovatelé psali o variantách keltského piva a medoviny (typicky v odmítavém kontextu, přinejmenším ve vztahu k vínu): corma byla z pšenice a medu), zythos z ječmene a medu, cervesius z neznámé obiloviny, zatímco krithinon poma bylo specifické pivo z ječmene z jihovýchodní Francie. Některé kmeny dokonce zakazovaly dovoz vína, především germánští Svébové a belgický kmen Nervii, což mátlo Julia Caesara v jeho Zápiscích o válce galské (ačkoli vzhledem k dnešní pivní kultuře v Belgii a Německu to možná nepřekvapuje). I Plinius Starší se zmínil o dlouhé trvanlivosti, kterou mělo mít některé keltské pivo (samozřejmě ještě dlouho předtím, než vzniklo pivo po něm nazvané) : národy v západní části Evropy měly vlastní opojné nápoje vyráběné ze zrní namočeného ve vodě; existovala spousta způsobů jejich výroby v různých částech Galie a Hispánie a různé názvy, ačkoli princip měl být stejný; z Hispánie dokonce poznali způsob, jak tyto nápoje dlouho uchovávat.
I když není pravděpodobné, že by si Plinius pomyslel, že keltské pivo vydrží tak dlouho, některé základní prvky raného evropského vaření piva se dochovaly dodnes. Budoucí výzkum by měl pokračovat a vynést na světlo další aspekty starověkého piva, o kterých ještě nevíme (nebo možná máme štěstí, že nevíme).