Palác na ulici Rue de Monceau v 8. obvodu metropole Paříže vzbuzuje respekt. Ukrývá nevyčíslitelnou historickou a finanční hodnotu. Unikátní sbírka nábytku a dekorací z 18. století nese jméno po zesnulém vojákovi, synovi majetného sběratele.
Na okraji kouzelně krásného parku Monceau stojí budova z roku 1912. Sídlo si nechal postavit hrabě de Camondo na místě, kde ještě krátce předtím stál jeho rodičovský dům. Architekt René Segret dostal jasný příkaz – vystavět honosné obydlí ve stylu Malého Trianonu. Hrabě ohromený zámkem ve Versailles, který Ludvík XV. zamýšlel věnovat své milence Madame de Pompadour, chtěl vlastnit jeho co nejvíce podobnou kopii. Tak vzniklo místo, kde dnes leží stovky kdysi zatracován pozůstatků z předrevolučního období, a zároveň jedna z nejvyhledávanějších kulturních památek současné Paříže.
Život zasvětil rodině a sběratelství
Hrabě de Camondo patřil do bohaté židovské rodiny. Obrovský majetek nabyly jako bankéři sultánů a zakladatelé banky, která sídlila v Konstantinopoli. Tu později přesunuli do Paříže, kde pokračoval v rodinném řemesle i Moise de Camondo. Kromě lukrativní práce a peněžních prostředků měl i nešťastné manželství a vášeň pro kousky z 18. století. Ty horlivě sbíral především po rozvodu, když mu byly do výchovy svěřeny jeho dvě děti, syn Nissim a dcera Béatrice. Obzvláště velkou zálibu měl prý v nacházení dvojic nábytku, které se časem od sebe vzdálily a ztracené zapadaly prachem.
Jeho odborné oko dokázalo dokonale rozeznat kousky, které pocházely z před republikových časů. Nakupoval je, shromažďoval a prodával, aby si opatřil ještě jedinečnější a vzácnější památky. Svou sbírkou naplnil rodinné sídlo. Každý pokoj byla spolehlivou replikou jeho milovaného období dějin. Každý kousek měl své místo, jakoby byl vyroben právě pro tento dům. Jedinými důkazy moderní doby byly až tři koupelny, jak kázala tehdejší móda, prvotřídní vybavení kuchyně a jeden z tak vzácných výtahů.
Na paláci leží stín rodinné tragédie
Zanedlouho se však v Evropě rozpoutala válka a zaklepala na dveře Francie. Nissim de Camondo musel narukovat. Každý den psal otci listy, dokud jednoho dne žádný nepřišel. Hrabě se ještě více pohroužil do svého světa vzácného nábytku a dekorací. Sbírku nazval po svém mrtvém synovi. Ještě za svého života ji prodal francouzskému státu a jeho správu svěřil do rukou Ústřední unii dekorativního umění.
Mois de Camondo zemřel v roce 1935. Pár let nato se válečné peklo rozpoutalo opět. Pro Beatrici, jejího manžela a jejich dvě děti přišly nacisté. Návratu domů se však nedočkali, jejich stopy zmizely spolu s dalšími oběťmi v koncentračním táboře Osvětim.