Archeologové se pokoušejí hledat stará pohřebiště stále novými způsoby, a tak se obrátili k jedné z klasických pátracích forem, k cvičeným psům. To není nic neobvyklého, když jde o hledání lidských ostatků či drog, anebo kořisti při lovu. Až doteď ale nebyli psi nikdy použití k vyhledávání starověkých hrobů.
Dr. Vedrana Glavaš, docentka archeologie ze Zadarské univerzity v Chorvatsku, chtěla zjistit, zda psi vycvičení na hledání mrtvol mohou vyčenichat také starověké hroby. Proto použila několik psů při pokusu, který by mohl být prospěšný pro archeologii především v místech, kde je obtížné použít nové technologie. Jedním z takových míst je lokalita hradiště Drvišica a z 8. stol. př.n.l., kde doc. Glavaš a její tým v současnosti odkrývá nekropoli, z níž našli už několik hrobů. V hrobkách se nacházejí pohřební bedny, které obsahují fragmenty kostí, jako jsou prsty a zuby, které se z ostatků dochovaly nejlépe. Mohou však psi najít starověké hrobky, kde se dochovalo jen málo lidských ostatků a všechna stadia rozkladu proběhla už před tisíciletími? Psi byli úspěšně použití při hledání hromadných hrobů z II. světové války, a také při hledání zapomenutých hrobů z 19. století. Tady však jde o starověké hroby.
Ve studii publikované v archeologickém časopise píše Glavaš se svojí kolegyní Andreou Pintar:
„Archeologové mají k dispozici mnoho nedestruktivních metod lokalizace hrobů, např. terénní průzkum, letecké fotografování, infračervené satelitní zobrazování, GPR (ground-penetrating radar), a rezistivitu. I když všechny tyto metody mají potenciál na dálku identifikovat místa, mají také svá omezení a nepřinášejí vždy kýžené výsledky. Vědecká literatura v oboru forenzní archeologie často označuje psy vycvičené na hledání lidských ostatků či mrtvol jako užitečný nástroj při hledání neznámých hrobů. Nicméně tento pátrací nástroj se méně často používá v prehistorickém či historickém archeologickém kontextu.“
Vědkyně zdůrazňují ve své studii, že lidské ostatky mohou vydávat zápach ještě po velmi dlouhou dobu, déle, než by si kdokoli mohl myslet. Zápach rozkladu těla se může uchovat v půdě za příznivých podmínek i několik tisíciletí. Ve vlhkém prostředí se vytváří tzv. mrtvolný vosk (adipocere), který vzniká přeměnou tuků v těle ve směs lipidů. Připomněly přitom, že i kamenný sarkofág s ostatky římského dítěte stále obsahoval tento mrtvolný vosk.
Skutečnost, že pach rozkladu může zůstávat v půdě po celá tisíciletí, znamená, že psi mohou tento pach zachytit a lokalizovat i dosud neobjevené starověké hroby.
„Psí čenich se nemýlí,“ říká Glavaš. A má pravdu – psí čenich je mocný nástroj, který je 100 000 krát lepší než náš čich, čímž dává psům schopnost vytvořit si 3D obraz samotného pachu.
„Psí čich funguje mnohem lépe než náš,“ vysvětluje Michael T. Nappier z Virginia Maryland College of Veterinary Medicine. „Psi mají v nose až 300 milionů čichových receptorů, zatímco my pouze asi 6 miliony. A jejich část mozku sloužící k jejich interpretaci je asi 40 krát větší než naše.“
Takže si můžete být jisti, že pokud zápach přetrvává ve vzduchu nebo v půdě, pes ho najde. V tomto případě tým použil více psů, aby měl jistotu. Glavaš říká: „Vždy použijeme minimálně dva psy, abychom se ujistili o poloze objektu.“
Tým použil čtyři feny vycvičené na hledání mrtvol, které byly různého věku a různé úrovně zkušeností. Ze všeho nejdříve chtěl tým vědět, jestli psi dokážou vystopovat hroby, které jsou už objevené a kde už proběhly vykopávky. Psi jsou naučení, aby buď štěkali, nebo si lehli, když najdou, co hledají. Už objevené hroby navíc byly otevřené přístupu slunce, vzduchu a deště, což situaci psům ještě ztížilo. Ani psovodi nebyli předem informováni o přesné poloze hrobů.
Výsledek znamenal naprostý úspěch. Psi snadno nalezli hroby, ale ještě více s podivem je, že také našli 5 předtím neznámých hrobů, které archeologové přehlédli, protože byly příliš blízko míst, kde už prováděli vykopávky.
Navíc psi označili několik dalších potenciálních lokalit, kde tým plánuje pracovat, jen co sežene dotace.
I přes suchý krasový základ, nízkou kvalitu půdy a vystavení vnější faktorům (slunce, déšť, vítr), výzkum ukázal, že cvičení psi mohou být považováni za cennou neinvazivní pátrací metodu při hledání pohřebišť i přesné polohy hrobů. To dokládá celkem 9 případů, kdy psi určili přesnou polohu pohřební bedny. V té době byly brány v úvahu pro další průzkum a vykopávky pouze místa dvakrát potvrzená. Mimořádné objevy pak budou odkryty v příštích výzkumných sezónách. Studie dospěla k závěru, že použití psů představuje efektivní způsob hledání a vyhnutí se invazivním metodám.
Vykopané hroby byly radiokarbonovou metodou a analýzou hmotné kultury datovány do 8.-1.století př.n.l..
Výzkum přitom ukázal, že psi vycvičení na hledání mrtvol jsou schopni nalézt i velmi malé množství specifického pachu rozkladu lidského těla, takže mohou odhalit i podstatně starší hroby než se dříve myslelo. Lokalizace hrobů pomocí psů má velký potenciál v preventivní archeologii a archeologických průzkumech, kde stopy na povrchu nejsou patrné, jak tomu bývá u většiny někdejších sídel. Proto mohou být vycvičení psi považováni za cenný praktický nástroj a právoplatnou výzkumnou metodu v archeologii.
Angela Perri, archeologická výzkumnice z Univerzity v Durhamu, Velká Británie, která studuje historický vztah mezi lidmi a psy, věří, že využití psů při hledání starověkých hrobek je velmi nadějná možnost.
„Vypadá to jako skvělý způsob, jak se v archeologii dostat dál. Stále objevujeme nové způsoby, jak nám psi mohou být prospěšní.“
Co se týče doc. Glavaš, studie jen potvrzuje její víru, že psi mohou být v jejím oboru nápomocní: „Mnoho archeologů hledá pohřebiště v někdejších i současných sídlech, a právě těm mohou psi nejvíce pomoci. A kdyby se na místě nenašly žádné hroby, psi nám mohou alespoň dělat společnost a láskyplnou podporu, tak jako to dělají od chvíle, kdy je člověk domestikoval.“