Rozšířená realita a společnost s dohledem

Naše budoucí AR zařízení budou monitorovat náš život více než cokoli, co známe nyní.

Poprvé termín rozšířená realita (augmented reality – AD) přednesl v roce 1965 vědec Ivan Sutherland, ale rozšířená realita ležela více jak 50 let mimo naše technické možnosti. To se změnilo, když začaly chytré telefony lidem nabízet kombinaci levných senzorů, výkonných procesorů a sítě s velkou šířkou pásma – to je trojice potřebná k tomu, aby mohla AR vytvářet své prostorové iluze. Mezi dnešními vynořujícími se technologiemi vyniká AR jako obzvlášť náročná: pro výpočetní výkon, pro snímaná data – a také pro to, jaké nebezpečí může představovat.

Na rozdíl od vybavení pro virtuální realitu (VR), která vytváří pro uživatele kompletně umělý zážitek, zařízení pro AR jen něco doplní do uživatelova vnímání okolního světa. Aby to mohly systémy AR provádět efektivně, musí vědět, kde v prostoru se uživatel přesně nachází. Systémy VR původně používaly drahé a křehké systémy pro sledování sledování pohybů uživatele zevnitř ven, což často vyžadovalo nastavení externích senzorů v místnosti. Ale nová generace VR toho dosahuje prostřednictvím série technologií souhrnně označované jako simultánní lokalizace mapování (SLAM). Tyto systémy získávají bohatý proud z pozorovacích dat, především z kamer připevněných k náhlavní soupravě uživatele, ale někdy také ze sonaru, lidaru, strukturovaného světla a senzorů ToF, a používá tyto údaje k aktualizování a stálému vytváření modelu uživatelova prostorového okolí.

Z důvodu bezpečnosti mohou být systémy VR používány pouze v určitých těsně uzavřených prostorech, aby se někdo, kdo má na očích brýle pro VR, např. nezřítil ze schodů. Oproti tomu AR neskrývá okolní svět, takže ji lidé mohou použít prakticky kdekoli.  To je důležité, protože účelem AR je přidat do uživatela vnímání užitečné (nebo možná jen zábavné) digitální iluze. Ale AR má také další méně ceněnou stránku: funguje totiž také jako sofistikovaný mobilní monitorovací systém. 

Právě kvůli této druhé kvalitě je nedávný experiment Facebooku, Projekt Aria, tak znepokojující. Před asi 4 lety oznámil Mark Zuckerberg cíl Facebooku vytvořit „AR brýle“, zařízení pro uživatele, které může soupeřit s chytrým telefonem v praktičnosti a všudypřítomnosti. To představuje významný technický úkol, takže výzkumný tým Facebooku zvolil postupný přístup. Project Aria zabalí senzory nezbytné pro SLAM do podoby, která připomíná sluneční brýle. Nositelé shromažďují velké množství dat, která jsou předávána zpět Facebooku k analýze. Tyto informace pravděpodobně společnosti pomohou vylepšit design případného produktu Facebook AR.

Důvod znepokojení je zřejmý: až přijdou za pár let tyto brýle na trh, promění své uživatele v přisluhovače Facebooku pro sběr dat. Desítky a pak stovky milionů těchto brýlí AR budou mapovat obrysy našeho světa i s lidmi, domácími mazlíčky, majetkem a s různými našimi hříšky. Vyhlídka tak intenzivního dohledu v planetárním měřítku přináší některé obtížné otázky ohledně toho, kdo celé sledování provádí a proč.

Aby AR dobře fungovala, musí se „dívat Vašima očima“, vidět to, co vidíte Vy, a nahrát, co vidí. Zdá se, že nebude jak uniknout tvrdé realitě této rozšířené reality. Proto se musíme ptát sami sebe, zda skutečně uvítáme tak všudypřítomné monitorování, proč bychom měli věřit poskytovatelům, že nezneužijí nasbírané informace, nebo jak si mohou naši důvěru zasloužit. Bohužel v našem spěchu přijmout další velkou věc nebylo mnoho takových otázek zvažováno. Ale stále zůstává v naší moci se rozhodnout, za jakých podmínek můžeme takový dohled snést, a dovolit ho, jen když to bude nutné.