Denní světlo 24 hodin denně dává zdejší zalesněné krajině neskutečnou záři, zatímco vlak rachotí na sever, kolem několika řek se zpěněnou vodou. I když jsem už dříve procestoval zemi svých předků od východu k západu, teď mířím na sever, kam mě lákají romantické obrázky ruské Arktidy, jak mi ji líčili v dětství. Napůl spící ve 2 v noci sleduji, jak se jedna z řek mění v rušný úl, kde desítky rybářů ručně pomocí sítí vybírají ryby z vířící vody.
Můj první dojem z Murmansku, nejsevernějšího přístavu Ruska, je dost ponurý: továrny, sklady a typické šedivé sovětské paneláky se pomalu sunou kolem mého okna. Tento dojem se však později toho dne změní poté, co mě pozvou na nezvyklý piknik. Mí hostitelé Dimitrij a Světlana jsou nadšení vyznavači couchsurfingu a milovníci přírody, kteří využijí každé příležitosti, kdy mohou uniknout z města, vydávají se na túry v pohoří Chibiny a prozkoumávají pobřeží Barentsova moře. Večerní výlet je blíže domovu, jen kousek cesty autem po západním pobřeží Kolského zálivu. Spolu s přítelem začal Dimitrij nedávno lézt na skály, a teď se chystají na skálu, která se ukrývá za skládkou průmyslového odpadu. Slunce se odráží od nákladní lodi a jaderného ledoborce Lenin zakotvených v přístavu přímo naproti, takže vše vypadá hned veseleji. Ti z nás, co nelezou po skalách, si zatím opékají párky na klaccích nad ohništěm z tvárnic.
Všichni mě povzbuzují, ať se vydám do Teriberky, jediného místa u Barentsova moře, kam se dá snadno dostat autem. Následující den si proto půjčuji auto a vydávám se na východ po rozbité cestě kolem odboček do „uzavřených“ měst, kam je pro vstup potřeba mít speciální potvrzení. Štěrková silnice odbočuje přes tundru pokrytou sněhem, která sahá do daleka a jen občas ji přeruší zamrzlé jezero.
Konečně poprvé zahlédnu zbytky budov ze sovětského období, úhledné rybářské chýše a rezavějící kostry lodí na pláži, v pozadí kopce pocukrované sněhem. V období nepřetržitého denního světla moji přátelé z Murmansku rádi podnikají pikniky, prozkoumávají útesy a nedaleký vodopád. Procházím kolem barvami hýřícího hřbitova nedaleko pláže a a ponořím nohy na okamžik do nejsevernějšího oceánu světa (a okamžitě je necítím). Kromě žen, které pečující o hroby, vypadá Teriberka pustá. Pár mužů ve středním věku svírajících láhve piva Baltica sedí před jednou z rybářských chýší. Lamentují, jak těžké je dnes uživit se při omezeních rybolovu a přitom, jak Gazprom vrtá a buduje ropovod v Barentsově moři.
Z tohoto místa vede prakticky pustá silnice na jih do zalesněných hlubin Kolského poloostrova, která končí v sídle Lovozero. Co ho odlišuje od ostatních malých sovětských měst je zdejší centrum sámské (laponské) komunity ve tvaru laponského obydlí kåta (podobající se teepee) a také Muzeum Sámů.
Na rozdíl od svých bratrů ve Skandinávii nemají ruští Sámové (Laponci) žádná práva jako domorodá menšina; obzvlášť postiženi byli v dobách Sovětského svazu, kdy byli přinuceni se usadit a vzdát se chovu sobů. V Lovozeru je problémem nezaměstnanost a alkoholismus, ale – jak mi říká přátelská kurátorka muzea Ljudmila – vše není jen temnota a marnost. Hrdě mi ukazuje úplně první vydání rusko-sámského slovníku a sámských pohádek, které sestavila místní obyvatelka Alexandra Antonova, a provádí mě sály s expozicemi věnovanými vzkříšení sámských tradičních řemesel (duodji). Vidím zde složité výrobky z kůže a korálků a abstraktní vzory na pouzdrech na nože vyrobených ze sobího rohu, jak je dělají jižní Sámové.
Dále na jih v Kirovsku na mě čekají místní couchsurfeři Igor a Anna. Na rozdíl od teplého slunečného počasí jinde na poloostrově Kola je okolní pohoří Chibiny stále pokryté sněhem a led sotva začíná tát na jezeře Velký Vudjavr, přesto má Igor na sobě krátké kalhoty a tričko bez rukávů. Je jedním z otužilých ruských „mrožů“, kteří plavou v dírách vysekaných v ledu po celý rok. Igor nás zaveze svým 4WD k strašidelně vypadající sedačkové lanovce ze sovětského období, která však bude brzy vyměněna za moderní. Ta má jezdit do Lyžařské stanice Velký Vudjavr, čímž vznikne jedno velké lyžařské letovisko. Od začátku června už lyžařské vleky nejezdí a finští turisté odešli domů, to však nezabrání místním, aby se na lyžích nevydávali mimo sjezdovky do terénu. Igor uznává, že to není příliš bezpečné, ostatně laviny si každoročně vyžádají své oběti.
Jedeme autem na sever od města, kolem povrchového lomu na apatit, porozhlédnout se v tajících zbytcích Sněhová vesnice, která se buduje ze sněhu a ledu každý rok znovu. Anna ukazuje na zbytky sněhu ze Sněhové kaple, kde si páry říkaly své ano, zatímco mě zaujal faraon na vozíku, ledový krb a nezbytná podobizna Lenina vytesané do polozbořených ledových stěn.
Po návratu do Murmansku nasedám na vlak mířící na jih do Rabocheostrovsku, a dál trajektem na místo mé poslední zastávky. Jsou to Solovecké ostrovy, které proslavil Alexandr Solženicyn ve svém Souostroví Gulag. Protože můj dědeček ve 30. letech také málem skončil v gulagu (jedné z trestaneckých kolonií na severu Ruska) coby „nepřítel lidu“, blížím se k ostrovům s trochou rozechvělosti. Ale necítím žádné „zlé vibrace“, které by vyzařovaly z opevněného kláštera, kdysi vězení, na hlavním ostrově. Je nádherný letní den, vesničané a duchovní v černých hábitech procházejí po stezkách kolem přístaviště a v okolním lese, zatímco vzduch voní po borovicích a lesních jahodách…
Na nedalekém ostrově Bolšoj Zajacky, který je posetý prehistorickými kamennými labyrinty, označují dva osamělé kříže místo, kde kdysi stála ženská samovazba; po roce 1939 zničily sovětské úřady všechny stopy po gulagu. Při návštěvě muzea Solovecké vězeňské tábory nucených prací 1920–1939, které je umístěno v někdejších kasárnách, přivádí kurátor k životu duše 20 000 mrtvých a vypráví hrůzná svědectví o osudech jednotlivých vězňů na „Solovkách“. Nedostatečné jídlo a oblečení, kruté tresty a těžká práce zničily zdraví většiny z nich během prvních asi 3 týdnů. Došlo pouze k 3 úspěšným útěkům z ostrovů.
Zpátky na pevnině se vydávám se na jih půlnočním vlakem, který mě ukolébává ke spánku svým ospalým rytmem; hlavu mám plnou vězeňských táborů, nekonečných lesů a půlnočního slunce odrážejícího se v Barentsově moři. Moskva odtud vypadá jako úplně jiný svět.