Jeden z nejkrásnějších ostrovů ve Středomoří byl kdysi proslulý jako země banditů. Vydejte se s námi mimo malebné korsické pláže a seznamte se se zdejší komplikovanou minulostí a jejím dědictvím.
Nádherný francouzský ostrov Korsika upoutá pozornost návštěvníků mnoha atrakcemi, včetně opalování se na plážích a pochutnávání si na proslulém uzeném mase a uzeninách. Korsika patří k nejkrásnějším ostrovům ve Středomoří a kromě pobřeží nabízí také vesnice zbudované na kopcích uprostřed krajiny, která má poněkud temnou minulost. Takže na chváli zapomeňme na zářivé slunečné pláže, čisté pobřeží, krásné moře a tropickou atmosféru, díky kterým je tento čtvrtý největší ostrov Středomoří vyhledávaným místem pro dovolenou. Mimo oblíbené atrakce a malebná přímořská města, která vyhledávají turisté, je zde také nekonvenční, divoká a méně známá tvář Korsiky, která leží daleko od šílených davů. Je to takzvaná „země banditů“, kde se po staletí ukrývali psanci, revolucionáři, separatisté i běžní darebáci v divoké vegetaci a v jeskyních, nacházeli útočiště v odlehlých vesničkách, bojovali proti útočníkům a umírali za nezávislost své země.
Místní mohou být horkokrevní, mají silný smysl pro národní identitu a jsou hrdí na to, že jsou Korsičané, nikoli Francouzi (natož Italové). Mají vlastní dialekt (který zní spíš jako italština) i vlajku. A přestože mají mnoho společného s Italy žijícími na nedalekém italském ostrově Sardinie (v dávných dobách byly tyto ostrovy spojené), Korsičané se v žádném případě necítí být Italy. Není se přitom čemu divit. Korsika prošla dlouhou historií okupace a násilí: útočili na ni piráti v době renesance, byla obsazena italským Janovským královstvím a pak „za babku“ prodána zpět Francouzům, aby pak byla za II. světové války okupována fašistickými vojsky.
Jak ostrov přeházel z jedné cizí nadvlády do druhé, mezi invazemi byli místní lidé navíc zataženi do územních sporů mezi znepřátelenými majiteli pozemků a jejich rody. Přitom měli na krveprolití svůj nemalý podíl – ještě dnes občas dojde na střelbu. Stále zde přežívá jakýsi svět mafie v menším rozsahu.
To jsou důvody, proč se moje první návštěva země banditů na Korsice proměnila v menší dobrodružství. Když jsem nechal za sebou nádherné pláže Bonifacio, Palombaggia a Santa Giulia hemžící se rodinami s dětmi a vyznavači kite-surfingu, cítil jsem se na trochu ticha a klidu. Proto jsem si jeden den v červnu vyhradil na návštěvu polopustého města se strašidlenými nápisy na stěnách v oblasti plné prastarých archeologických lokalit a miniaturních verzí Stonehenge.
Sartène, které má dlouhou historii spojenou s piráty a bandity, ztělesňuje identitu ostrova, který byl centrem banditů. V dřívějším „ráji gangsterů“ návštěvníky uvítá ospalá atmosféra působící dojmem místa, kde se zastavil čas. Hrbolatá silnice klikatící divokou vegetací středozemních křovin, obklopených mohutnými skalami s úžasnými výhledy na moře, vede do města Sartène, kterému se říká „nejkorsičtější z korsických měst“. I přes občasné akty vendety mezi zločineckými klany dnes zdejší obyvatelé tráví čas šťastnějším a výnosnějším způsobem: výrobou špičkového vína a pořádáním tradičních trhů s potravinami. Stará část Sartène se nazývá borgo a je fascinující. Je to labyrint kamenných uliček s hrubými nerovnými schody spojujícími vysoká obydlí zbudovaná z šedé žuly z nedalekých hor, uspořádaná pod strážní věží z 16. století, což je jediná část, která se dochovala ze starých obranných hradeb. Toulal jsem se v labyrintu klenutých chodeb s mohutnými vyčnívajícími kameny. Domy postavené z kamenů z vrcholu, na kterém stojí, působí jako součást krajiny. Vládne zde ticho. Během poledne šlo stěží někoho zahlédnout pod horkým sluncem, jen pár toulavých koček a psů. Město založené Janovany na zbytcích prastarých sídel působí jako idylické malebné město na kopci. Ale gangsterskou minulost je možné vidět i cítit dodnes. Hlavní náměstí lemované obchody a kavárnami je místem, kde kdysi stála gilotina. Popravy oběšením a stětím se odhrávaly veřejně, aby odradily další lidi od páchání zločinů.
V jednu chvíli jsem se dostal k mohutné zdi se separatistickým graffiti a s nápisem vyvedeným černým sprejem: „Smrt Italům“ (korsicky samozřejmě). Vyděsilo mě to: musel jsem se ohlédnout přes rameno a jen jsem doufal, že mě nikdo neslyšel, jak se bavím italsky s přáteli, kteří tuto cestu podnikli spolu se mnou. Podívali jsme se na sebe a pak na zeď. Evidentně zde někdo nemá rád Italy i přes všechno, co mají s Korsičany společného (korsický dialekt se velmi podobá italštině na Sardinii).
Ale proč vinit místní ? Italové Korsiku dobyli a založili právě toto město, které pak prodali vládě v Paříže; mnohem později tuto zemi znovu okupovali během války, takže chápu, proč zde Italy dodnes nemají v lásce. Začali jsme debatovat, zda bude nejlepší (člověk nikdy neví!) odjet hned a vrátit se na bezpečné pláže. Ale našim původním plánem bylo strávit noc v Sartène, takže i přes děsivý nápis na zdi a pocit, že jsme tu cizí a „vetřelci“, jsme se rozhodli zdržet a ještě si dát večeři ve městě. Nějakým způsobem se nás zmocnilo vzrušení ze situace a zlákala nás dramatická krása prostředí. Při procházení se uličkami jsem zahlédl, jak nás občas z okna pozoruje stará paní, nebo jiná zahalená v černém přehozu spěchá pryč uličkami. Nikdo z obyvatel, které jsme potkali, se neusmál ani nepozdravil.
Ale většina vesničanů je vstřícná a ochotná se seznamovat s návštěvníky. Přitom jim pronajímají své domy a pokoje, aby vydělali. Ubytovací zařízení B&B, kde jsme byli ubytováni, bylo součástí starého domu spojeného s hlavní budovou temnou klenutou chodbou, kde pobíhaly slepice a kachny. Kurník stál u předních dveří. Místnosti byly prosté, s malými postelemi a jen spoře vybavené nábytkem. Majitelkou byla poměrně příjemná paní, která se o vše starala sama, a která nám doporučila, abychom navštívili tradiční tavernu připravující místní speciality. Navíc to bylo jedno z mála míst, která ten večera měla otevřeno.
V restauraci byli jen dva další místní hosté. Dřevěné stoly byly pokryté červenobílými papírovými ubrusy a výzdoba venkovská. Číšník s námi hovořil francouzsky se silným místním přízvukem a příliš se nezabýval obvyklou konverzací. Byli jsme hladoví a chtěli jsme ochutnat některé z jídel ikonických pro Sartène, takže jsme si objednali jídlo dne: lovecké maso. Bylo to dušené maso z divočáka s bylinkami, ke kterému jsme si dali sklenku dobrého místního červeného vína.
Zpátky do domu, kde jsme byli ubytováni, jsme šli v naprosté tmě, a vše působilo jako dokonalý návrat v čase. V každou chvíli jsem očekával, že nějaký bandita vyskočí za rohem, obličej zakrytý kapesníkem, a unese nás za výkupné. Ve skutečnosti je to legrační. V Sartène je zvláštní atmosféra tajemna prodchnutá folklorem, který zatahuje návštěvníka do zdejší temné minulosti. I přes strašidelný pocit, že skončím v rukou bandity, jsem se necítil ani trochu na odjezd.
Zážitkové dárky a poukazy se staly velmi populárním způsobem, jak obdarovat naše blízké. Představte si,…
Pokud se zajímáte o to, kolik stojí metro ve Valencii, je důležité si uvědomit, že…
Valencie, rozprostírající se na pobřeží Středozemního moře, je třetím největším městem Španělska a díky své…
Po příletu na letiště ve Valencii, které je oficiálně známé jako Letiště Manises, se návštěvníci…
Valencie, toto nádherné španělské město nacházející se na pobřeží Středozemního moře, je místem, které oplývá…
Valencie, okouzlující město na východním pobřeží Španělska, je místem, které nabízí návštěvníkům nejen slunečné počasí…