Studie zubů patřících moderním lidem a neandrtálcům z kultury Aurignacien, které byly nalezeny v jeskyni Manot Cave v Izraeli, vrhají nové světlo na migraci lidí z Evropy do Levanty zhruba před 40 000 lety. Levanta je přitom historické označení pro oblast Blízkého východu zahrnující Libanon, Palestinu, Izrael a Sýrii sahající až k Egyptu.
Neandrtálci byli před 40 000 lety na pokraji vymření, když přišli do kontaktu s homo sapiens, tj. moderními lidmi. Skupiny neandrtálců dlouho přežívaly v jižní Evropě, kde po sobě zanechaly náhrdelníky z orlích drápů, z nichž jeden byl nedávno nalezen ve španělské jeskyni Cova Foradada vzdálené jen 3 km od pobřeží Středozemního moře. Něco přes 3000 km odtud jiná skupina výzkumníků vedená dr. Rachel Sarig ze Školy zubního lékařství při Telavivské univerzitě analyzovala 6 zubů, které byly nalezeny v jeskyni Manot Cave.
Manot Cave objevená v roce 2008 je významná prehistorická lokalita známá tím, že zde byla nalezena část lebky staré 54 700 let. Ta se ukázala jako nejstarší lidský ostatek mimo území Afriky a dokázala, že moderní lidé žili vedle neandrtálců a mísili se s nimi, jak potvrdily vědecké studie.
Mnohé z artefaktů nalezených od té doby v jeskyni patří kultuře Aurignacien, kultuře z doby Horního Palolitu, která v té době žila v Evropě.
Podle Telavivské univerzity:
Kultura Aurignacien se poprvé objevila v Evropě asi před 43 000 lety a víme o ní, že vyráběla kostěné nástroje a jiné artefakty, hudební nástroje, a také vytvářela jeskynní malby. Po celé roky vědci věřili, že vstup moderního člověka do Evropy vedl k rychlému úpadku neandrtálců, ať už vlivem násilné konfrontace nebo převzetím kontroly nad zdroji potravy. Nedávné genetické studie však ukázaly, že neandrtálci nezmizeli, ale asimilovali se mezi novými obyvateli, tj. moderními lidmi. Nová studie zahrnuje další svědectví, která dokládají tuto teorii.
Nejstarší nalezený hudební nástroj je připisován právě kultuře Aurignacien; je to flétna z kosti stará 35-40 000 let, která byla nalezena v Německu v roce 2008, což se stejný rok, kdy byla při stavebních pracích náhodně objevena jeskyně Manot Cave.
Někdy v té době před asi 40 000 lety do Levanty přišli migranti z kultury Aurignacien spolu s Neandrtálci, přičemž svoji kulturu přinesli zdejším obyvatelům (zahrnujícím neandrtálce), jak dokazují nálezy v jeskyni.
O této migraci však nesvědčí pouze artefakty, ale také o ostatky, jako jsou zuby. Dr. Sarigová a její tým vydali nedávno studii publikovanou v odborném časopise Journal of Human Evolution, kde své objevy vysvětlují. Studie se věnuje zubům nalezeným v jeskyni Manot Cave, západní Galilea, Izrael. Jeskyně ukrývala svědectví o lidském osídlení v období mladého paleolitu (před asi 46–33 000 lety), což se týká hlavně rané kultury Ahmarian (před 46–42 000 lety) a levantské Aurignacien (před 38–34 000 lety). Na místě bylo nalezeno celkem 6 zubů (3 mléčné a 3 trvalé), z nichž 4 mohly být důkladně analyzovány. Morfologie zubů byla kvalitativně popsána a zkoumána za použití tradičních a geometrických morfometrických metod. Byl použit velký srovnávací vzorek, aby bylo možné ohodnotit morfologickou spřízněnost vzorků z jeskyně Manot s jinými vzorky od homo groups. Výsledek ale poskytl nejasné signály: horní třenový zub je zřejmě od moderního člověka, horní mléčná stolička a horní trvalá stolička jsou nejspíš od moderních lidí, zatímco dolní mléčná stolička může pocházet od neandrtálce…
I když výsledky nebyly jednoznačně průkazné, naznačily, že lidé přišli do Levanty z Evrope zhruba před 40 000 lety, čímž vznikla nová kultura, která přetrvala pár tisíciletí, než záhadně zmizela.
„Na rozdíl od kostí jsou zuby dobře zachovalé, protože je tvoří sklovina, což je látka v lidském těle nejodolnější vůči působení času,“ říká dr. Sarigová. „Struktura, tvar a povrch se zubními hrbolky poskytly cenné genetické informace. Použili jsme vnější a vnitřní tvar zubů z jeskyně a srovnali je se skupinami homininů (neandrtálci a homo sapiens), pro které jsou typické. Po příchodu lidí z Evropy vznikla v Levantě nová kultura, která trvala jen asi 2000-3000 let, než bez zjevného důvodu zmizela. Dnes alespoň něco víme o jejím složení.”
Populace, která přišla z Evropy do Levanty, se neskládala jen z lidí, ale byli v ní i neandrtálci spolu s hybridními jedinci, kteří vznikli křížením mezi nimi. Neandrtálská DNA tak přežívá v našem druhu dodnes, což je jasný důkaz, že se spolu lidé a neandrtálci úspěšně mísili, což mohlo přispět k ústupu neandertálského druhu jako takového. Možná tedy nebyli neandrtálci vyhlazeni násilím nebo nemocí, ale spíše zanikli genetickou asimilací či kombinací všech tří možností.
Totéž mohlo platit pro denisovany, další skupinu, která se mísila s neandrtálci. Potomek vzniklý zkřížením těchto dvou druhů byl ale neplodný, a tak nemohli předávat dál genetický kód. Denisované se ale patrně úspěšněji mísili s lidmi, protože jejich DNA přežívá dodnes v některých etnikách, jako jsou australští Aboriginci.
Také tato studie je významná, protože je to poprvé, co vědci našli lidské ostatky pocházející z tohoto konkrétního období, čímž přispěli k našim skromným vědomostem o něm.
„Až doteď jsme neměli k dispozici lidské ostatky, které by prokazatelně pocházely z tohoto časového období na území Izraele,” říká profesor Izrael Hershkovitz, vedoucí Centra Dana Davida v Tel Avivu. „Avšak tato průlomová studie přispívá k příběhu lidského osídlení oblasti, z níž vzešly některé z nejvýznamnějších kulturních příspěvků světu.”
Kromě flétny, která byla vytvořena z kosti z křídla supa, vyráběla kultura Aurignacien také kamenné nástroje, pro něž jsou typické čepele místo štípaných okrajů, spolu s nástroji vyrobenými z kostí a paroží. Kultura také vytvářela jeskynní malby a figuríny, které jsou pro ni příznačné.
Genetické studie se už dříve ukázaly být užitečné při zkoumání další migrační vlny z Evropy do Levanty asi o 35 tisíc let později, ve 12. století př.n.l., která měla významný vliv na biblickou historii. Po prozkoumání ostatků nalezených ve starověkém městě Aškelon vědci zjistili, že Pelištejci (Filištíni), kteří jsou v Bibli líčeni jako zloduši, přišli z Evropy na území Izraele, kde byli konfrontováni s místními Izraelity. Evropské geny nakonec během staletí vymizely, zatímco Pelištejci rozšířili svůj genofond v celém regionu.
Tyto dva objevy nejsou jen historické, ale také jsou příkladem vědeckého pokroku, který zvýšil naše vědění o lidech a dobách v minulosti, a to nám dnes může pomoct lépe rozumět sobě. Přitom, jak se stále vylepšují technologie, je další poznání jen otázkou času.