Barcelona je město, kterým proniká umění jako žádné jiným, což se odráží v jejích budovách, ulicích i v mnoha slavných galeriích.
Když dáme stranou Antoni Gaudího, Barcelona je také jednou z největších pokladnic gotiky v Evropě, a především z těchto pokladů bral inspiraci Gaudí a modernisté na konci 19. a na počátku 20. století. Přitom přizpůsobovali stará pravidla a techniky, aby odpovídaly novým způsobům vidění a stavění.
Katalánská gotika se vydala vlastním originálním směrem. Ozdoby používala střídměji než v jiných zemích, ale především katalánští stavitelé upřednostňovali šířku před výškou. Úžasnými příklady jsou sál Saló del Tinell v Palau Reial, Drassanes (dřívější loděnice, která dnes hostí námořní muzeum Museu Marítim) a slavná katedrála Església de Santa Maria del Mar. Modernismus jako směr vznikl v Barceloně v 80. letech 19. století, tj. v secesním období. Přestože název naznačuje odmítnutí starého, průkopníci stavebního stylu se ve skutečnosti ponořili hluboko do minulosti, kde nabrali inspiraci, vstřebali, co se dalo, a pak roztrhali kánon pravidel.
Pro mnoho lidé je španělský modernismus synonymem pro Antoni Gaudího (1852–1926). Jeho díla (počínaje nedokončenou katedrálou La Sagrada Família) jsou nejodvážnější a nejznámější, nebyl však ve své době zdaleka jediným. Také Lluís Domènech i Montaner (1850–1923) a Josep Puig i Cadafalch (1867–1957) za sebou zanechali ve městě řadu pozoruhodných staveb, které sahají od nádherné koncertní síně Palau de la Música Catalana od Domènech i Montanera až po hravou budovu Casa Amatller ve starém holandském stylu od Puig i Cadafalcha. Mnoho rozdílů v jejich designu jen podtrhuje skutečnost, jak eklektické a individuální hnutí modernismu bylo.
Ani současná Barcelona však nestojí v koutku a spousta místních i zahraničních architektů dále přispívá k odvážným novým prvkům na panoramatu města. Nejpozoruhodnější z nich je Torre Agbar, mnohobarevná věž ve tvaru okurky od Jeana Nouvela. Nejviditelnější rozvoj proběhl na severovýchodním úseku pobřeží, kde se dnes nachází Parc del Fòrum a okolní obytná čtvrť Diagonal Mar.
Podívejte se do ulic, na náměstí a do parků Barcelony, které jsou poznamenány díly minulých i současných umělců, slavných i neznámých. Jejich jména sahají od modernistických sochařů, jako je Josep Llimona, až po mezinárodně slavné sochaře, jako je Roy Lichtenstein a Fernando Botero. Také Pablo Picasso a Joan Miró zanechali ve městě své trvalé připomínky.
Po návratu demokracie do země koncem 70. let 20. století se už radnice neostýchá vyzývat k umístění velkolepých, i když někdy nesrozumitelné děl současného umění ve veřejných prostorech města: reakce na ně jsou různé, od obdivu až po zmatenost. Městská rada, která je oprávněně pyšná na bohaté umělecké dědictví města, také vytvořila rozsáhlý archiv na stránkách www.bcn.cat (klikněte na „Art Públic“). Stránky obsahují popisy stovek uměleckých děl rozmístěných po městě a zahrnují také komentář, který pouliční umění podává k historii města.
S Barcelonou jsou spojeny tři z významných postav umění 20. století, z nichž dvě zanechaly ve městě podstatný odkaz. Poté, co jste v barcelonských muzeích obdivovali raného Picassa a šířku díla Joana Miróa, by byla ostuda nechat si ujít ztřeštěnosti „mistra šílenosti“ Salvadora Dalího, které naleznete ve Figueres, kam se dostanete vlakem.
Než se proslavila předchozí trojice, byla Barcelona méně významným centrem aktivity, kterému dominovala postava Antoni Tàpiese (1923-2012). Ve své rané kariéře (od poloviny 40. let) byl nadšený do autoportrétů, avšak experimentoval také s kolážemi za použití nejrůznějších materiálů, od dřeva až po rýži.
Básník, umělec a divadelník Joan Brossa (1921–1998) byl kulturním majákem Barcelony. Jeho grafické básně, litografie a další umělecká díla, ve kterých obvykle figurují písmena spolu s řadou objektů, jsou přístupné a srozumitelné i pro ty, kdo nemohou číst jeho katalánsky psanou poezii.
Joan Hernández Pijuan (1931–2005), jeden z nejvýznamnějších abstraktních malířů Barcelony 20. století, vytvářel práce soustřeďující se na přirozené tvary a písmena a často přitom používal neutrální barvy na různých druzích povrchu.
Jaume Plensa (*1955) je zřejmě nejlepším současným sochařem Španělska. Jeho práce sahají od náčrtů až po video a další instalace, které byly vystavovány po celém světě.
Susana Solano (*1946), jedna z nejlepších malířek a sochařek Barcelony, která také pracuje s video instalacemi, kolážemi a šperky.
Jordi Colomer (*1962) ve svých dílech často používá audiovizuální materiál, kdy vytváří velmi vynalézavé a fantastické prostory a 3D obrazy.