Archeologie už vyřešila mnoho záhad z dávných časů. Někdy však důkazy, které by vysvětlovaly existenci dávné stavby, prostě chybí. Vědce zanechává v rozpacích, jak mohla tzv. primitivní společnost s omezenou technologií vybudovat stavby, které by představovaly oříšek i při moderních metodách. Stejně tak matoucí je umístění v odlehlých lokalitách daleko od civilizace – a především důvod, proč lidé určitou stavbu vytvořili. Souvislosti, „jak“ a „proč“ představují záhadu, na kterou je možné odpovědět pouze dohady nebo legendami. Zde uvádíme 16 tajemných starověkých staveb, nad kterým si odborníci dodnes lámou hlavu.
Göbekli Tepe – nejstarší chrám, postavený před ještě vznikem sídel a zemědělství
Před 10 000 až 7000 lety začala vznikat jedna z nejpozoruhodnějších staveb v jihovýchodním Turecku. Göbekli Tepe se skládá ze sedmi kamenných kruhů postavenými na 25 akrech. Každý kruh byl vytvořen z devíti megalitů v podobě pilířů ve tvaru písmene „T“. Kruhy mají různou velikost, s průměrem 9 až 30,5 m. Kamenné pilíře byly ozdobeny rytinami, stylizovanými obrázky zvířat (lvů, krokodýlů, štírů, lišek, býků, jeřábů, pavouků, mravenců či hadů), jejichž zbytky byly nalezeny rozházené po celé ploše. Každý kamenný kruh byl ohraničen obdélníkovou kamennou zdí vysokou 1,8 m, která možná nesla střechu. Kamenné kruhy a ostatky zvířat naznačují, že místo mělo rituální význam. Tyto nálezy, spolu se skutečností, že středové pilíře tří z kamenných kruhů patrně „rámovaly“ lokalitu na horizontu v místech, kde vycházel Sirius v době kolem 10 000 př.n.l., vedly odborníky k označení Göbekli Tepe jako nejstarší chrám na Zemi postavený lidmi.
Göbekli Tepe byl ale postaven na vrcholu zemědělské revoluce na Blízkém východě. Neexistovala ještě žádná města ani trvalá sídla a většina lidí byla stále kočovní lovci-sběrači. Stavba Göbekli Tepe přitom představovala úkol vyžadující spojené síly minimálně 500 lidí. Tajemství Göbekli Tepe proto spočívá ani ne v tom, k čemu sloužil, jako spíše jak a kdo zorganizoval, aby se v podstatě nomádské kmeny spojily a společně pracovaly na vytvoření tak sofistikované stavby.
Mizející historie – ztracená města
Sluneční observatoř Goseck – neolitický orloj v Německu, který je starší než pyramidy a spojuje pokročilou vědu a temné tajemství
V roce 1991 překvapil archeology provádějící rutinní let nad městečkem Goseck v Německu nečekaný objev. Na zemi pod sebou uviděli stínové zbytky dosud neobjeveného kruhu o průměru 75 m, který byl na třech místech proťatý. V roce 2002 byly zahájeny vykopávky na místě. Objevy přitom odhalily, že tzv. Kruh v Gosecku byl tvořen dvěma palisádovými kruhy, kterými procházely tři brány. Ty byly orientovány podle západu a východu slunce v době slunovratu. Nasměrování bran naznačuje, že Goseck byl postaven jako dávná sluneční observatoř. Přesnost a astronomické znalosti tvůrců a stavitelů přitom archeology udivily, protože stavba v Gosecku vznikla kolem roku 4900 př.n.l. v době evropského neolitu, což znamená, že je starší než egyptské pyramidy. Byla používána po dvě století a pak z neznámých důvodů opuštěna.
Goseck však skrýval ještě jednu děsivější záhadu. Během vykopávek archeologové také nalezli bezhlavou kostru u jihovýchodní brány. Dále nalezli zbytky ohňů a lidské i zvířecí kosti se zářezy, které naznačují, že na místě probíhala tzv. skeletizace. Ať už souvisela s lidskými oběťmi nebo se specifickým typem pohřebního ritu, tato dávná společnost se svým kuriózním spojením pokročilých znalostí a primitivních rituálů představuje hádanku dodnes.
Ggantija – neuvěřitelná megalitická stavba zbudovaná obryní
Ggantija (čti džgantyja) na maltském ostrově Gozo je druhá nejstarší lidmi vybudovaná stavba na Zemi. Megalitický komplex vznikl v letech 3600-3000 př.n.l. v době, kdy se zemědělství na Maltě teprve zabydlovalo. Na základě zvířecích obětí a figurek se odborníci shodují, že Ggantija měla rituální význam. Méně jisté však je, jak mohla dávná společnost vybavená pouze kamennými nástroji opracovat a dopravit materiál na stavbu chrámu. Komplex byl vytvořen ze série propojených chrámů ohrazených jedinou vápencovou zdí o výšce 1,8 m. Některé kameny přitom byly masivní, s výškou až 5 m a váhou až 50 tun. Odborníci jsou v úzkých, když mají vysvětlit, jako mohla ranná zemědělská společnost bez kovových nástrojů či znalostí kola přesunovat kameny. Někteří sice spekulují, že stavitelé mohli velké kameny dopravovat po podkladu z malých valounků. Místní lidé ale mají vlastní pověst, jak Ggantija vznikla.
Velké ženské sochy nalezené na místě naznačují, že chrám byl zasvěcen Bohyni-Matce, která dohlížela také na zemědělství. Bohyni připomínají i místní pověsti, které ji znají jako obryni Sansunu, která jedla pouze velké fazole a med a porodila dítě jednomu místnímu muži. Legenda říká, že to byla Sansuna, kdo postavil Ggantiju, čehož dosáhla za jediný den, kdy přinášela kameny na hlavě. Právě proto se dnes komplex nazývá Ggantija („Věž obryně“).
Monument Yonaguni – podmořská lokalita u Japonska, která může být dílem člověka
Kdo přesně stojí za vybudováním mnoha tajemných staveb je předmětem spekulace. Některé monumenty jsou však tak nezvyklé, že část odborníků nechce uvěřit, že je nevytvořily lidské ruce. Je to např. monument Yonaguni, který leží pod hladinou u jižního pobřeží ostrova Yonaguni (Jonaguni) v souostroví Ryukyu (Rjúkjú) u Japonska. Monument z pískovce a sedimentární horniny je tvořen řadou rytin, sloupů, jakousi silnicí, platformami ve tvaru hvězdy a mohutnou stupňovitou pyramidou, což vše pevně stojí na mořském dně. Mnoho lidí věří, že monument je přírodní formace. Různé „stavby“ mají paralelní zlomy a spoje, což odborníci přičítají seismické aktivitě v oblasti. Podle jejich teorie zemětřesení způsobila rozbití a rozmístění jednotlivých kusů kamene, které pak dále narušily a „opracovaly“ podmořské proudy, což vytvořilo kuriozně tvarované kamenné „skulptury“ na dně. Avšak Masaaki Kimura, profesor na Univerzitě Ryukyus, je jedním z odborníků, kteří věří, že monumenty jsou dílem člověka. Professor Kimura zakládá svoji víru na přesné povaze monumentů. Na některých platformách jsou vidět kruhové či trojúhelníkové otvory, které jsou příliš přesné na to, aby byly náhodným dílem přírody. Také mnohé desky jsou uříznuty přesně a mají ostré pravé úhly (místo méně přesných zaoblených tvarů, jaké mívají kusy vytvořené erozí). Profesor přitom zašel tak daleko, že stáří monumentů odhadl na asi 2000 let. Také spekuloval o tom, že monument Yonaguni může být ruina patřící ztracené civilizaci Mu, která se ponořila na dno Tichého oceánu.
Skrývá se Atlantida pod ledem v Antarktidě?
Skara Brae – „neolitické Pompeje“ na Orknejích postavené na hromadě odpadků a znovu jí zasypané
V roce 1850 odnesla bouře u skotských ostrovů Orknejí vrstvy písku a odhalila unikátní kamennou neolitickou vesnici postavenou někdy v letech 3100-2480 př.n.l.. Podle novodobých standardů bylo sídlo známé jako Skara Brae maličké: skládalo se z pouhých 6 domků těsně přiléhajících k sobě a oddělených od sebe úzkými krytými chodbami, které fungovaly jako ulice. Zařízení uvnitř pak bylo překvapivě moderní. Kamenné zdi byly omítnuté jílem a vybavené zděnými skříněmi na kuchyňské potřeby. Každý dům měl také kamenné zděné „postele“, jakési „boudy na spaní“, které velmi podobaly těm, které se používaly na skotských ostrovech později.
I když obyvatele Skara Brae zdejší země bez problémů uživila (pásli dobytek, lovili zvěř i ryby), drsné severní klima bylo náročné. Celková podoba Skara Brae naznačuje, že sídlo mělo především izolovat a chránit svoji malou komunitu. Kromě krytých uliček a domů bez oken byla vesnice ohrazena valem, který fungoval jako větrolam, ten však nebyl vybudován jen za tímto účelem. Ve skutečnosti se na jeho místě nacházela hromada odpadků z dřívějšího staršího sídla. Stavitelé Skara Brae ho jednoduše prokopali a postavili zde domy a uličky – a vše ostatní nechali na místě kvůli ochraně. Skara Brae bývá často označována jako „Neolitické Pompeje” kvůli náhlému opuštění a pozoruhodně dobré zachovalosti. Sídlo však „nezamrzlo v čase“ kvůli přírodní katastrofě. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu obyvatelé jednoho dne prostě odešli – ale napřed znovu pohřbili svoji vesnici pod hromadou odpadu! Vše přitom zůstalo na svém místě, včetně těl nedávno zemřelých členů komunity, a nejsou zde patrné žádné známky násilí. Vypadá to, že komunitu postihlo něco neznámého, co vedlo k náhlému opuštění domova a jeho „pohřbení“.
Isle of Skye a Vnější Hebridy, Skotsko
Stonehenge – proslulý kamenný kruh, jehož záhady nemizí
Stonehenge je jeden z nejznámější prehistorických monumentů světa. Jeho tajemství se však nadále prohlubují spolu s tím, jak ho archeologové prozkoumávají. Aktivity na místě dlouho předtím, než byly kameny postaveny, naznačují, že už v 4000 př.n.l. bylo toto místo považováno za posvátné. V letech 3200 a 2700 př.n.l. byl vytvořen příkop a val, a kolem 2500 př.n.l. byly postaveny první kameny. V průběhu dalších 1400 let se kruh rozrůstal o kameny pocházející z waleského pohoří Preseli Hills (322 km od Stonehenge) a o místní kámen z nížiny Marlborough (27 km odtud). Jak byly kameny opracovávány a dopravovány, zůstává předmětem spekulací, stejně tak jako přesná funkce Stonehenge. Uspořádání a orientace kamenů naznačují, že kruh mohl být kalendářem doby kamenné, který předpovídal zatmění měsíce, sluneční kalendář související se slunovraty, anebo obojí. Proč však byly kameny dopraveny z jihozápadního Walesu na pláň Wiltshire, zůstává i nadále záhadou. Nedávná analýza spálených ostatků 20 osob, které byly nalezeny v jamách ze stejné doby jako prvotní fáze stavby kruhu ukazují, že ranní stavitelé Stonehenge nebyli místní. Minimálně 10 z nich přišlo ze země daleko na západ odtud, a polovina z těch pocházela z jihozápadního Walesu, kde měly také svůj původ starší kameny. Archeologové se dnes domnívají, že tyto kameny mohly být součástí dřívějšího monumentu ve Walesu, který byl rozebrán a přesunut do Stonehenge; nikdo však neví, proč k tomu došlo.
Hlavní turistické atrakce Anglie
Chorsábád – asyrská metropole Sargona II., která byla po jeho smrti záhadně opuštěna
V roce 721 př.n.l. získala Asyrská říše nového krále, Sargona II.. Vztah mezi Sargonem a jeho předchůdcem je ze záznamů nejasný, takže je možné, že Sargon trůn uzurpoval. V každém případě chtěl nový král za sebou zanechat svoji stopu. A co může být lepšího než založit vlastní metropoli? O čtyři roky později v roce 717 př.n.l. začala stavba Sargonovy nové metropole nedaleko města Ninive v současném severním Iráku. Město bylo nazváno Dur Sharrukin („Sargonova pevnost“) nebo také Chorsábád. Bylo navrženo tak, aby zastínilo všechna ostatní města v Asýrii a bylo oslavou krále Sargona. Nové město mělo skvělou polohu uprostřed úrodné zemědělské oblasti v blízkosti dobře dostupných zdrojů hlíny na výrobu cihel a lomů na alabastr, z něhož byly vytvořeny hlavní monumenty. Město mělo tvar dokonalého čtverce na základě numerologické hodnoty Sargonova jména. Za silně střeženými hradbami nechal Sargon vybudovat domy, chrámy a čtyřpatrový zikkurat. Klenotem Chorsábádu měl být nákladný královský palác. Soukromé královské apartmány zabíraly plochu 777 m2. Výzdoba paláce byla bezprecedentní; některé její části se dochovaly a jdou dnes vidění v muzeu v Louvru.
Sargon se ukázal jako schopný vládce, který rozšířil Asýrii o další území prostřednictvím svých vojenských výprav a přispěl ke zlepšení života lidí tím, že postavil veřejné a vzdělávávací zařízení. V roce 706 př.n.l. se do Chorsábádu konečně přestěhoval. Netěšil se z něj však dlouho, protože následující rok zahynul v bitvě. Téměř okamžitě, nehledě na peníze a úsilí investované do Chorsábádu, Sargonův syn a následník Sancheríb město opustil a zřídil si svoji metropoli v Ninive. Proč to udělal, není jasné. Asyřané ale považovali za špatné znamení, když panovník zemřel v bitvě. Proto možná považovali Sargona – a vše s ním spojené – za prokleté. Ať je to jakkoli, Asyřané se do Chorsábádu nikdy nevrátili.
Teotihuacán – před aztécké město s vyspělou kulturou označované jako „Místo, kde byli stvořeni bohové“
Teotihuacán leží 50 km severně od Mexico City a je jednou z hádanek Střední Ameriky. Založen byl v 1. stol.n.l., asi tisíc let před Aztéckým obdobím, a během následujících sedmi století se město rozrůstalo a rozvíjelo, až bylo jedním z největších s rozlohou 21 km2. Jak se rozvíjel, stal se Teotihuacán největším městem na západní polokouli a místem se stavbami patřícími k největším a řemeslně nejoriginálnějším na kontinentu. Nikdo však neví, kdo ho postavil, ani proč ho opustil. Teotihuacán byl městem pyramid. Nejznámější stavbou je Pyramida Slunce, třetí největší pyramida na světě. Ve skutečnosti to byl to chrám známý jako Chrám opeřeného hada, a spolu s dalšími monumentálními stavbami, jako je Pyramida Měsíce a Quetzalcoatlova pyramida, byl postaven podél hlavní trasy ve městě, tzv. Cesty mrtvých. Všechny byly geometricky přesné a vyzdobené ve stylu, který nebyl nalezen nikde jinde v Mexiku. Působivý obřadní komplex zabíral pouze 10 % z celkové rozlohy města. Zbytek tvořily paláce a další obytné části, kde žilo 25 000 až 100 000 lidí. V roce 650 n.l. však Teotihuacán zpustošil požár. Přeživší obyvatelé ho opustili úplně a zmizeli v mlhách historie. Originální monumenty zde zůstaly, aby nechávaly v úžasu nové příchozí, takže město dostalo aztécké jméno, které znamená „Místo, kde byly stvořeni bohové“. Ani dnes nejsou archeologové o nic blíže k rozluštění záhady, kdo byli stavitelé Teotihuacánu, a proč nakonec město opustili.