Královský pohřební svatostánek na hoře Nemrut – nespočívá zde tělo, zato ukazuje ke hvězdám
Na hoře Nemrut v jihovýchodním Turecku se nacházejí ruiny dávného království Kommagene, které se zformovalo po rozpadu říše Alexandra Velikého. V roce 62 př.n.l. postavil jeden z jeho králů, Antiochos IV. Epifanés, na hoře královský svatostánek. Terasy byly vybudovány ve směru na sever, východ a západ a na nich vznikla přehlídka obřích soch: perští, arménští a řečtí bohové, mohutní orli a lvi a sochy krále Antiocha a jeho řeckých a perských předků. Jedna ze soch krále vypadá, jako by podávala ruku bohům, kteří podle archeologů patrně původně seděli na trůnech. V centru svatostánku se tyčí kamenná stavba vysoká 50 m, podle nápisu pohřební mohyla krále Antiocha. Vápencová mohyla je kuriozitou sama o sobě, protože zde není uloženo tělo ani pohřební komora (archeologové ji dosud nenašli). Zato objevili kamenem obloženou šachtu vedoucí z boku do nitra hory v úhlu 35°, která je hluboká asi 150 m; dno šachty bylo prázdné. Počítačová analýza ukázala, že dvakrát v roce (jednou, když šachta ukazuje k souhvězdí Orion, a podruhé k souhvězdí Lva) dopadají sluneční paprsky přímo na dno šachty. Tato skutečnost spolu s tím, že hora je známá také „Boží hora“ nebo „Brána nebes“, naznačují, že Antiochos možná věřil, že hora Nemrut představuje duchovní portál do posmrtného života, ne ani tak místo pro fyzické pohřbení.
Mizející historie – ztracená města
Pumapunku – chrámový komplex v Bolívii vynikající přesností opracování kamenů
Pumapunku se nachází v regionu Tiwanaku na západě Bolívie a je to oblast, o které Inkové věřili, že zde byl stvořen svět. Lokalita je pokryta řadou ruin, které byly datovány do roku 530 n.l.. Viditelné stavby zahrnují otevřený dvůr, esplanádu neohraničenou zdmi, terasovitou mohylu s plošinou nahoře a obezděný východní dvůr. Kromě toho geofyzikové odhalili další základy, vodovodní potrubí a nádrže. Společně stavby patrně tvořily chrámový komplex, avšak kvůli poškození původně bohatě zdobených budov působením živlů a rabováním není zřejmé, jací bohové zde byli uctíváni.
Největší hádankou pro archeology je však to, jak vůbec dokázali stavitelé takový komplex vybudovat. Kámen na stavbu pochází z místa vzdáleného více jak 80 km od Pumapunku. Některé bloky váží až 130 tun, což vyvolává otázky, jak mohly izolované komunity sehnat dostatečnou pracovní sílu na přesun mohutných kamenů. Ještě větší záhadou je pak technologie použitá na řezání bloků. Kameny v Pumapunku jsou nařezány tak přesně, že do sebe dokonale zapadají a drží bez použití malty. Takové přesnosti by bylo obtížné dosáhnout i dnes – a co před jeden a půl tisíciletím? Tajemství obklopující stavbu komplexu je natolik matoucí, že ji někteří lidé považují za dílo mimozemské civilizace.
Starověké stavby postavené z dokonale tvarovaných kamenů
Egyptská Sfinga – kdo ji postavil a proč? A jaká tajemství ukrývá?
Velká sfinga v Gíze je jedna z nejtajemnějších staveb světa. Nachází se na náhorní plošině v Gíze 10 km západně od Káhiry, je obrácená tváří k vycházejícímu slunci a v její blízkosti se nacházejí tři velké pyramidy: Cheopsova, Rachefova a Menkaureova. Pozdější faraonové ji nazývali Hor-Em-Akhet („Horus na horizontu“) a její původní funkce není známá, stejně tak jako kdy byla vytvořena. Někteří odborníci se domnívají, že typ eroze patrný na sfinze svědčí o působení vody, což by znamenalo, že vznikla před 7 000-10 000 lety, kdy byla oblast kolem Gízy mnohem méně suchá. Takové stopy ale nebyly nalezeny nikde jinde na gízské plošině a je možné, že vznikly pozdějšími vlivy prostředí. Jiní zase tvrdí, že sfinga a nedaleké pyramidy představují pozemskou mapu souhvězdí, jak je bylo vidět před 10 500 lety, což také znamená velké stáří sfingy. Při tom všem jsou ale hmatatelné doklady, které by poskytly jasné odpovědi, stále prchavé.
Co však archeologie postrádá, to doplní představivost. Možná nejdebatovanější záhada sfingy se ukrývá pod ní. Při archeologickém průzkumu tu byly nalezeny různé anomálie, což podporuje spekulace o tajné komoře a ukrytých tajemstvích. Zatím však nebylo možné provést žádný bližší průzkum, takže místo komor se také může jednat pouze o přírodní prvky.
Hlavní turistická atrakce Egypta
Derinkuyu – turecké podzemní město pro 20 000 lidí
V oblasti Kappadokie v Turecku se nachází několik unikátních podzemních měst. Největší z nich je několikaúrovňové město Derinkuyu v provincii Nevşehir. Stavba Derinkuyu představovala technologický počin, protože bylo vybudováno na několika úrovních a sahala do hloubky 85 m pod zemí. Každá úroveň byla pečlivě vykopána (ručně, bez použití techniky), čímž vzniklo podzemní útočiště pro 20 000 lidí. Vrcholné období města bylo v letech 780 – 1180 n.l., kdy sloužilo jako útočiště místním křesťanům během arabsko-byzantských válek. Velká kamenná brána mohla být pevně uzavřena před vnějším světem, takže ukrytí lidé mohli přečkat nebezpečí ve fungujícím městě, které bylo skvěle vybaveno pro delší pobyt. Přísun vzduchu a vody obstarávala větrací šachta hluboká 55 m a studny uvnitř. Uměle vytvořené jeskyně mohly ubytovat lidi i zvířata, a byly tu rovněž skladovací prostory na potraviny a dílny, kde se vyráběl olej a víno. Byla zde dokonce i škola a na nejnižší úrovni byl odkryt kostel ve tvaru kříže. Derinkuyu sloužilo až do roku 1923, kdy byli křesťanští obyvatelé Kappadokie přestěhováni do Řecka. Přestože odborníci vědí hodně o obecném využití Derinkuyu v průběhu staletí, stále jim není známo, proč bylo původně vybudováno. S hloubením podzemního města začali patrně už Frýgové v 8. století př.n.l., nikdo však nezná jejich motivy.
Prohlédněte si Kappadokie z ptačí perspektivy
Velké Zimbabwe – dávné město v Africe, které vyvolalo rasovou debatu
Velké Zimbabwe představuje ruiny města, které patří k nejstarším a největším na jihu Afriky. Ruiny jsou natolik působivé, že jejich šonský název Dzimba Daz Babwe („domy vládce či náčelníka“) dal jméno zemi, kde se nacházejí. Kdysi bylo Velké Zimbabwe považováno za legendární město královny ze Sáby, archeologové však jeho vznik datovali do doby mezi 11. a 15. stol. n.l.. Avšak i v tomto mnohem pozdějším období přestavovalo Velké Zimbabwe technický zázrak.Na svém vrcholu bylo Velké Zimbabwe domovem pro asi 18 000 lidí. Město se skládalo z řady budov oválného půdorysu obklopených hradbou vysokou 5 m. Hradby držely pohromadě bez použití malty a byly postaveny z přesně nařezaných kamenných bloků (čímž se lišily od městských hradeb mnoha evropských měst té doby). Největší stavba známá jako Eliptická budova a je neméně působivá. Postavena byla z identických kamenných bloků, které tvořily dvojitou zeď, a patřila k ní také masivní kónická věž a několik dalších budov. Sofistikovanost stavebních technik použitých při budování Velkého Zimbabwe vyvolalo rasovou debatu, kdo je jejich skutečným tvůrcem. Někdejší bílá vláda Rhodesie totiž nebyla ochotná uznat za stavitele předky místního kmene Šonů, kteří jsou mezi kandidáty na možné stavitele dávného města.
Nan Madol – „Benátky Pacifiku“, které inspirovaly H. P. Lovecrafta
Uprostřed skupinky tichomořských ostrovů známé jako Mikronésie se nachází město Nan Madol. Vzniklo v 8. či 9. stol. n.l., když obyvatelé ostrovů začali se výstavbou stovky malých umělých ostrůvků na mělkém východním pobřeží ostrova Pohnpei. Tyto ostrůvky, které zabíraly plochu 1,5 x 0,5 km, vynesly Nan Madolu přezdívku „Benátky Pacifiku“. Ale až ve 12. a 13. století začalo město prosperovat. Archeologové se domnívají, že město bylo politickým a obřadním sídlem pro místní vládnoucí elitu a většina ostrůvků měla místní náčelníky, kteří se sem museli přestěhovat, aby mohly být sledovány jejich aktivity. Na vrcholu tvořilo celkovou populaci města max. 1000 lidí, přičemž většina dělníků žila na vlastním ostrově Pohnpei, odtud dojížděli na okolní „servisní“ ostrůvky. Ne všechny ostrůvky tvořící Nan Madol však byly určeny pro život. Několik z nich patřily k pohřební části města označované jako Madol Powe, a pak zde byl královský pohřební ostrůvek Nandauwas. V době, kdy sem v 16. století připluli první Evropané, už byl Nan Madol opuštěný.
Pro dnešní archeology je záhadou, jak mohla společnost bez kovových nástrojů a s pouze elementární technologií postavit město z masivních čedičových bloků a korálových sloupů. Vypočítali přitom, že místní populace byla schopná přesunout pouze 2000 tun kamene ročně, což znamená, že stavba Nan Madol musela trvat 400 let… Tajemnou povahu ostrova pak prohlubují místní legendy, které říkají, že město vybudovali svými kouzly bratři Olisihpa a Olosohpa, kteří k přenášení kamenů použili draka. Nan Madol představuje malý div, který posloužil jako model pro Lovecraftovo fiktivní město R’lyeh v jeho díle Mýtus Cthulhu.
Nejkrásnější ostrovy v jižním Pacifiku
Machu Picchu – ztracené město Inků postavené jako horské útočiště v Andách
Incké město známé jako Machu Picchu bylo postaveno někdy kolem roku 1450. Po celá staletí zůstalo ukryto vysoko v Andách až do roku 1911, kdy ho (znovu)objevil Američan Hiram Bingham. Ten přitom věřil, že našel ztracené incké město Vilcabamba. Machu Picchu ale nebylo město, vlastně pouze malé sídlo, kde žilo maximálně 1000 lidí. Jeho původní jméno není známo; jeho současné jméno je odvozeno od nedalekých vrcholků. Město bylo vybudováno na plošině směrem ven od centrálního náměstí, pak chrámový okrsek, obytná část vyšší třídy a nakonec domovy obyčejných lidí na vnějších okrajích. Všechny budovy byly postaveny s takovou přesností, že mezi kamenné bloky není možné zasunout ani žiletku. Obyvatelé zde také budovali schodiště, aby mohli přecházet nahoru a dolů po hřebeni, jezírka a vodní kanály. Proč se však Inkové rozhodli vybudovat město v tak odlehlé a nehostinné oblasti, to není známo. Macchu Picchu se nachází daleko od jiných inckých měst a neleželo ani na hlavní incké kurýrní trase, takže patrně komunikovalo se zbytkem světa pomocí kouřových signálů.
Přestože zde byla hojnost stavebního kamene, zemědělská půda byla omezená, takže obyvatelé města pěstovali plodiny na terasách. Je možné, že město představovalo pevnost nebo útočiště. Ze třech stran bylo obklopené horami a jediný přístup vedl z jihu, kde byl chráněn masivní kamennou zdí a měl jedinou bránu. Žádné město podobající se polohou a popisem Machu Picchu se nevyskytuje mezi inckými sídly, které Španělé dobyli v roce 1572. Zdá se, že evropští dobyvatelé Machu Picchu zcela vynechali. To vysvětluje, proč je město tak dobře zachovalé, a nevykazuje žádné ze stop ničení a devastace, které obvykle dobývání doprovázely. Pokud však město nebylo dobyto, co se stalo s jeho obyvateli? Patrně se v určité fázi prostě zvedli a odešli odtud; nikdo však neví, kdy k tomu došlo.
Jeskyně Longyou – tajemné umělé jeskyně v Číně na dně „bezedných“ jezer
Jeskyně Longyou, Číňany nazývané „devátý div starověkého světa“, jsou bezprecedentním lidským dílem: jeskyně byly vytesány ručně a objeveny na dně skupiny jezer, které se nacházejí v provincii Če-ťiang (Zhejing). Jeskyně byly (znovu)objeveny v roce 1992, když se místní vesničan rozhodl vypustit vodu z jednoho z údajně bezedných místních jezírek. Byl překvapen zjištěním, že jezírko mělo omezenou hloubku a na jeho konci se nacházela uměle vytvořená jeskyně, později zaplavená vodou jezera.
Podobným způsobem byly vypuštěny také další jezírka a objeveny další jeskyně. Nakonec bylo objeveno celkem 27 umělých jeskyní, které obsahovaly sály, mosty a jezírka. Největší jeskyně má plochu 1 997,4 m2 a výšku 30 m, takže se podobá velkému sálu. Všechny jeskyně se nacházejí v těsné blízkosti, v některých případech je odděluje pouze tenká skalní stěna. Přesnost a plánování, které byly při stavbě použity, jsou neuvěřitelné. Pilíře podpírající strop a stěny jsou v jeskyních rovnoměrně rozmístěné. Stěny a kamenné sloupy byly někde ozdobeny rytinami zvířat (koní, ryb, ptáků). Jeskyně Longyou představuje jednu z největších podzemních archeologických lokalit z dávné historie. Přesto nebyly nikde nalezeny žádné písemné záznamy o jejich stavbě. V okolí nejsou patrné žádné umělé navezené kopce z tisíců tun zeminy a kamene, které musely být vytěženy při budování jeskyní. Nebyly nalezeny ani žádné nástroje. Takže nikdo neví, proč byly vytvořeny, ani kdo je vytvořil.