Možná si řeknete, další klišé. Ano, je to sice klišé, ale dennodenně něj zapomínáme. Je proto dobré si ho připomenout. Na chvíli se zastavit a alespoň v mysli být vděčný za vše, co v životě máme.
“Pokud jsme s blízkými, říct jim, jak moc je máme rádi.”
Dnes jsem se s kamarádkou vyprávěla o době, v níž žijeme a jací jsou k sobě lidé. Podle mě lidé často své sobecké jednání ospravedlňují dobou, ve které žijeme. Je prý normální nevšímat si druhých, nepomoci jim a být sobecký.
Měli bychom si více vážit život, přátele, rodinu, všechno, co máme. Nebýt lhostejný k druhým a snažit se život zpříjemňovat sobě i druhým. Je mi jasné, že jeden člověk celý svět nespasí, ale o to ani nejde. Jde spíše o to, že lidé v našem okolí to budou cítit a díky tomu se i my budeme cítit dobře.
Lidé si často ani neuvědomují, co mají a jak jim je dobře. Nejednou to pochopí až tehdy, když o něco důležité přijdou. Měli bychom být vděčný za každou maličkost, dokonce i za to, že můžeme chodit do práce. Mnoho lidí takové štěstí nemá. Mnoho lidí nemá rodinu. A rodina je ten největší dar, rodina je všechno.
O nic méně není důležité zdraví. To, že nás sem-tam bolí hlava nebo břicho, je nic oproti strastem, které musí někteří lidé snášet každý den. Jen si představte lidi, kteří se nemohou hýbat, lidi, kteří nevidí. Važme si více to, že můžeme každý den vstát z postele a vidět všechnu tu krásu kolem sebe. Že můžeme slyšet ranní zpěv ptáků.
Zkuste si sem-tam ráno v posteli říct, jak se těšíte do práce, jak se těšíte na celý den, na všechno, co se vám v ten den přihodí a na každého, koho potkáte.
Važte si opravdu každý den, který dostanete k dispozici!
Přeji hezký den.